barevnými cihlami šamotovými při obydlích v našich lázeňských neb výletních místech. Kostra může doplněna býti novými, bohatšími motivy. Jak těžiti lze z ornamentiky lidové, dokázal malíř Stanislav Witkiewicz, utvořiv nový sloh tatranský, který jmenovitě v Zakopaném hojně se ujímá, a o němž vyšla dokonce již i monografie s obrázky budov lidových i umělých (Dr. St. Eljasz-Radzikowski, Styl zakopiaňski. Lud. VI. 1900 str. 172). Něco podobného provádí i architekt Dušan Jurkovič, spolupracovník Českého Lidu, na Valašsku, na Radhošti. Také v »Glasniku društva za umjetnost i umjetni obrt.« roč. III. upozorňuje J. Kršnjavi v rozpravě o stavitelském národním slohu v Slavonii domácí stavitele na krásu jeho a pobádá je, aby si jej osvojili a podle něho prováděli letní stavby. U nás v Čechách staly s& dosud jen malé pokusy. Upotřebení lidové architektury při nových stavbách použito bylo, pokud nám známo, na vile na Špičáku, na turistickém domě na Čerchově. na útulně u propasti Macochy a na jiných menších pracích. A přec máme tolik dobrých, původních vzorů!*)

Jihovýchodně od Tábora leží zříceniny hradu Choustníka, jednoho z nejzachovalejších hradů českých. Zdvihají se na vrchu, jenž na tři strany příkře spadá v rovinu, na straně východní dosti příkře se svažuje k vesnici Mlýnům. Stezka z této vesnice do vsi Choustníku, jež leží na straně západní od hradu, jest téměř poseta obrovskými balvany. Na jednom z nich jsou rýhy, jež vypadají jako otisk zvonů. O tomto balvanu vypravuje lid následující pověst:

Mlýnské zvony vyznamenávaly se krásným hlasem. 1 chtěla vrchnost, jež sídlila v Choustníku, aby jí Mlýnští své zvony dali. Tito ovšem byli nuceni tak učiniti, ale zvonům zastesklo se v Choustníku po známé věži a známých lidech, i utekly s věže Choustnické a ubíraly se do Mlýnův. Na cestě však unaveny jsouce, odpočívaly na balvanu, v němž obrysy jejich se vryly.

0 tom koluje však ještě tato varianta:

Choustnická vrchnost nařídila Mlýnským, aby vyměnili své zvony za Choustnické. Zvony z obou vsí vydaly se samy na cestu, potkavše se pak v lese, odpočívaly a pohovořily si na balvanu, v němž na památku vtiskly své obrysy.