Na schodě.

Přišla Juřínčena ze Šviráčkú. Zas kamarádka naša umřela, pravila Juřínčena. Och, tochto bych sa nebyla ponadála.

Ó, já sem si pravila včera : chuděro, do ví, lešti ty tú Petrovu hůl vypiješ, istila stařenka. Och, no, nebohá! naplákaia Masem zakřapeným od ptača, vyzlékajaci nebožku. Enom si dycky přila, aby dlúho neležaía. Také já dycky o to Boha prosím. Počkaj, já li povím, obrátila sa k Do-mínčeně —¦ tú suknu přes hlavu, tú šňůrku rozdřežeme. Potichy, enom tak ge hlavě trochu přidvihni.

Křupala z Jankem vyšli ven a Juříněena ze Šviráčkú si odsedly g oknu. — Abyste sa s tým neumordovali. — Ja, šak to dělám jí. No, chuděro, tobě Pámbu přu. Tak umřela v tichosti, jak její maměnka.

No, to je divná věc rozdivná, vykládal Janek už po kolikátéj, dyž přichodila ostatní rodina. Šla sa podívať do kuchyně, Maruša dělala kole oběda. Vrátí sa do izby, sedne na stoličku u ložnice, já na řiu pohlédnu a ona sa začne zvracať. Jářku: Maměnko ! — maměnko ! Ale už bylo konec ! Maruša véjďaci do izby utírala si fjértochem oči.

Och, to je pěkná sukna! přichvalovala Juřínčena pošepty, beraci faid Marušinéj sukně pomezi prsty. Po čem to bylo? — Po dvaatřiceti, to je takový polovičák.615) — To sa ně lúbí. A pevné je to, pravila Juřínčena. Ale to půščá myslím. — V prádle né, ale tak na slunci. Už to nosím druhý rok.

Šviráčka sa dala doiěžovať, že pořáď na ně také cosik ide. Prvéj že byla ona nemocná, a včil zas tatik pochořévá . . .

Eh, člověk je věřte na lom světě samé trápení a samé nemoce, oddychla si tetka Mikulíkova.

Přitah Antoš Trčátků. Vymlúvat sa, že nemoh prvéj odéíť. Rozára je v kůtě a hostu plná izba. Mjél oči vyvalené a podpucblé ; včera byta u nich jakási pijatyka. Pivo z něho hnalo, jak ze starej bečky. Ptal sa, lešti maměnka udělala poručenství. Starý Křupala naň enom zahléd a odešel ven, lebo sa bál, že by sa neudržál, něco mu neřécť — a nebožka ležala v izbě

Ešče před smrťú Křúpalky silit Antoš na ňu, aby udělala poru-čenství. Vyčítal jí: Budete dycky odtahovat', odtahovat!, až přídě tá s tú kosů, tož na tú počkáte.

No, taják živá ! pravila Zgabajka přichoďaci. Taják v kostele dyž sedávala. Pěkně ste ju nastrojily.

Antoš bluskňaci616) na nebožku obrátil hlavu a ostál stať jak vy-dójený. A dyž sa nido s ním nedával do řeči, odešel. — Aj ostatní sa