pobírali dóm po chvíli. — Přichodily žebrácky politovat nebožku a vyptať si po ní šaty. — OdpoJedůa přijeli staří Machalé. Ob*ěšovali domácí a řečnovali z besedářama.

Tož vidiš, cérko, praviia Machalena Maruši, mela's dvě maménky a včil sem ti ostaia už enom já, a máme k sobě daleko. No, sak nejsi u cizích, si u svých. Ale bude ťa teskno přeca enom. No, chuděrko, praviia nad mrtvú, Pámbu ti to tam zaplať za céru aj za mňa!

Večer sa zešli u Křúpalů rodina, známí a súsedé. Zpívali pobožné pěsničky a řečnovali.

Ale tom sem sa přenadiviia, praviia Domínčena, jak ona chuděra — Pámbu jí tam odpusť — byia už na to odevzdaná. — Veť to tá nemoc už člověka tak připraví, rozvažovat Zgabaj.

Ach, ne každého, myslela stařenka Hořéíkova. Stará Ševeččena ležala už ale rok a dosť sa nabyta na světě, dyž jí bylo přes devadesát, a přeea neřáda umírala. Že dohoví, jaké je to tam, dyž sa ztamocel ešče nido nevrátil. A jak byla pobožná, růženca by brzo ani při jídle nebyla daia z ruky.

Veť ona si Rozára také nebyla istá, pravila Šviráčka. Dycky préj, enom ten pan doktor dyby ně řekl. No, já bych jí byla pověděía, co pravil, dyž býl u nás, u taťka. Sak sem jí aj pravila: Och, Rozárko, to je už to poslední. Pravím jí: Pana farářa si zavolaj. — Šak préj bych aj pořádek ráda uděiala. — Jářku, což, to já nevím, po tom ně nic néni...

Ja, což tu člověk nabude, rozmýšlala stařenka Hořétkova. Šak já bych už také byfa ráda tom posledním dňu. — A, šak s varna ešče snáď néni tak zle, pravíi jí strýc Křúpalů.

O, Bože, veť já už hrubě nevidím ; já litery nepoznám ani téj hruběj, první. A večer tak člověka poznám, ale jaké má šaty, to nepoznám. A stěny také nevidím. Dělajú sa ně před očama mžičky. A ty klapky617) mám ráno takové těžké.

A to máte mžurku.618) To je dobře máčať si oči vodu, co sa nabere po prudě, jak voda teče, alebo rosu, co je ráno na okně, zebrať do haderky.

Ja, dyby to byly enom oči. Ale dýchať do kopca ně nedá. Mně by pomob takový doktor, co by ně ubrái roků.

A šak starý Petrák, dyž sa podruhúc žéníl a šél z nevěstu od zdávky dóm do toho kopečka, tož jí pravil: E, Hančo, ty ešče horší dýšeš, než já; a už jak dlúho je od téj svadby a je tu, praviia Juřínčena. Nekeré sa usmíly. — Pst! opakovala stařenka Juřínčenu. Nezapomínaj ! — Ja, dyť sme jich přišli rozebrat", vymlúvaía sa Juřínčena.

No, neehsi, praviia stařenka. Ale tož při takovéj sa musí člověk zdřžaf. Nájlepší, pozpívajme ešče jednu pěsničku a půjďem. Budu chtěť íť také spať. Už táhne na jedenástú.

Pozpívali a naraz sa pobírali všeci dóm. — Tož potěš vás Pámbu! — No, aj vás, aj vás. Musí člověk trpěť, co naň Pámbu doloží.