Ve štvrtek měla Křúpalka pohřeb. Pan farář mjél před domem pěkné kázání. Chválíí nebožku jak byla pobožná a pracovitá. Dycky sa odevzdávala do vůle boží. A Pámbu jí požehnávái, jak vdově ze Šarepty. Napomínal děti, aby si vážily tatíčka a poslúchaíy ho, dyž jím ho Pámbu ešče zachoval, aby jím mjéi do radiť.619) Všeci sa ohledali po Antoäovi, a ten si dái klobúk ge hlavě; a šak slunce nesvítilo. Stařenka Hořčíková pravila, dyž budu truhlu vynášať, aby ňú třikráť o práh drcli,640) to že má ten nebožčík v hrobě pokoj. — Ja, dož by ju pomíúvál, pravíi Křupala. Šak nikom neublížila.

Ale šak bez řečí sa neobešlo. O nebožce né — téj nemohli nic vyčtnúť — ale o živých.

Hleďte vy sa, tá měla tú novů maměnku ráda, šuchotala621) Juřín-čena babce Baronce, dyž nevěsta hrubě plakala.

Ja, šak měía zač, pravila babka nahlas. K téj mohla každá matka dať céru, Pámbu jí tam odpusť.

Ja, veť to ona myslim sa tak enom spravuje. Je tě ledvá ráda, že bude včil paničku v domě, potípaía?22) Marušu Juřínčena.

A já nevím, Rozáro, jak to móžeš řécť. Jestli bych sa opovážila, tak někom syhaf do svědomí! vypadla na ňu Baronka, až sa lidé ohledali. Dybys ty si raci sýhía za své ňadra !

Tanu šak . . . začala sa Juřínčena vymlúvaf, ale bojaci sa Baronky, už ani nedořekla a zamíšala sa mezi lidi.

Ozoro!628) ulehčovala si Baronka tetce Hořélkovéj. Dyž toto je všeckým na pohoršení a bude lidi špincovať. Krávy chodí dójiť, dyž nedo přídě na mléko, ani nečeká, až mléka nazbířu. Dyž přídě nedo za groš, tož za groš a dyž za dva, tož za dva. — Tož to už tá kráva nedostane pařeného při každém dójeňú.

Ja to ne'. A mléko cedí přes podoiek. Šak pověza po pravdě sem jí neviděla, ale tak co začuju. Ale to vím, že košule převracá, nosí jich po každéj straně štrnást dní. Préj častá pírka, hotová dírka. A tož to má důru na duře, dyž to vyvěsí na plot, funta soli by do toho nezvázál, a černé jak šorec.624) De by sa dělo ! — Ja, čula sem, ona préj šatky neobrubuje, praví pořád1, že je nová, až s ní visíja švony.625)

No, tot Na besedě si vypoščává hřebeĎa a oeše sa ; ani hřebeňa doma nemajú. Tá zná hanbu, jak pes sobotu. Dysi préj Juřínek sa na ňu díval kuchynným oknem a ona mu rozpúščaia v hubě másio na kasu, nechtějaci topiť. Aj ju tedová vyhnal. Ale což včil už je z něho takový tuližbud1,626) je mu všecko jedno, enom dyž dostane od ní šestku na goralku. Potom enom choďaci po šeňku z žídlíkem v kapci popijá a grágorá, až je to g hanbě svítnéj. A ten jejich ogar, to šak je náčin ! Takový sopláň627) a už lozí po chlévoch na zálety, taják selský. A bude vráziť! A dybych já