Dopis Slavomila Čekanoviče českému učenci (?) o samosyrtech, samotočkách, zakrpencích (trpaslicích) a pod.

V Modře 12 5. 857. Vysoc eblahorodý Pane!

Již několiko let od oné doby uplynulo, co jsem se s Vámi, mně na vždy milými učiteli a dobročinnými podporovateli, napospol se zlatou Prahou rozloučil, aby jsem se posvětil mé zanedbané a vědecky málo vyzpytované vlasti na toliko, že, jestli by se mi i nepoštěstilo v ní nový duchovní život vzbuditi, tak aby jsem hojně všeho toho nasbíral, co by k novému poznání a oslavě milované otčiny a hluboce kleslého, zanedbaného národu mého služilo, a co by jemu budoucně prospěšno bylo.

Při posledním mém loučení s Vámi, vysoceučení pánové a nezapomenu-tedlní mojí dobrodincové, jsem mnohým z Vás svatosvatě přislíbil, že čas po čase budu Vám vzdělovati jak výsledky mého vědeckého bádání a slovesných prací, tak také i to, co se značnějšího v mém soukromném životě přihodí. Že sem slib svůj doposavad nevyplnil, račtež mne míti omluvena, neb zajisté příčina toho jest strastiplný stav mého života a položení, kterým mně nepříznivý osud týrá. Avšak poněvadž se mi teď pohodlná příležitost naskytuje, Vám vysoceučeni a velezaslúžilí pánové, kratičkou zprávu o mém nynějším slovesném zapodívání po mně osobně známém panu Dyneši Štúrovi zaslati, s radostí chytám péro, aby jsem v stručnosti nastínil, jak vše to, co jsem na Slovensku doposavad památného a zvláštního vyzkoumal, tak i ono mé soukromné postavení, v jakém se ted1 nalézám.

Povědomo jest Vám všem, vysoceučení pánové, že včasného pobytí mezi Vámi v Zlaté Praze jsem se na pobídnutí hlouboceuéeného pana Vocela téměř výloučně zapodíval se sestavením dějin národův na zemi uherské bydlících, ve kteréžto rozpočaté práci jsem i při mém příchodu na Slovensko pilně dále pracoval, avšak tak, že jsem z očí nespustil i vše to, co v mé drahé otčině se pamětihodného z oboru starožitného a bájoskoumného vyskytovalo. I s potěšením vyznati musím, že na tyto památky v tak přebohaté zemi, jako jest vlasť Slováka, hned z prvoti jsem mnoho nakořistil. Stalo se pak, že v čas odhalení pomníku zvěčnělého našeho básníka Jana Hollého, byvše od výboru vyslaní do Bratislavy k pozvání na touto slavnost některých tamějších čelnějších mužův, zastavil jsem se v Modře u nebožtíka Ludevíta Štúra, aby jsem jej ná-vštivou poctil a ku slavnosti té pozval. Řeč mezi námi při této příležitosti vedená byla o tehdejším našem vědeckém zapodívání. Já jsem vypravoval o odekrytých mnou starobylostech, až konečně jsem promlouvil