Nejstarší doklad, jejž podávám, jest z r 1846 a zapsán byl na panství Bělohradském na Bydžovsku. Nepraví se tam sice přímo o svatojanské postýlce, ale z obsahu jest patrno, že jest míněn jen tento obyčej. Proto uvádím zprávu tu v doslovném znění: Na sv. Jana Křtitele trhají květiny: kvítí svatojanské, rmen čili heřmánek a ouročník, dávajíce je pod stůl, kdež musí dva neb tři dni zůstati, potom celý rok jich užívají pro všeliké nemoci lidí i dobytka.')

Ještě zajímavější a pro naši úvahu velice důležito jest vylíčení obyčeje tohoto u lidu ještědského ve vesnickém románu Karoliny Světlé: Kříž u potoka, který vyšel poprvé v Matici lidu r. 1868, tedy v době, kdy lid ten byl poměrně ještě dosti zachovalý a neporušený. Evička z Dolanského mlýna odpoledne před sv. Janem Křtitelem ustrojila se svátečně, ač nebyl žádný svátek; měla na sobě růžovou novou sukni a damaškový živůtek barvy obláčkové. Na hlavu uvázala si bílou loktušku s velkým vyšívaným květem v rohu a širokými krajkami kolkolem, načež si podala s povalu košíček a zavěsivši si jej na rámě, šla na hory pro kapradí a kvítí lesní. Zejtra máme svatého Jana Křtitele, chce stlát pod stůl . . .8J Jdou-li totiž horačky v podvečer svatojanský sbírat kvítí lesní i luční, vždy svátečně k tomu se ustrojí Kvetoucí žeň, již si domů přinesou, podestýlají pak po večeři pod stůl a nechají ji tam ležet až do příštího večera, načež pečlivě ji seberou a přimísí ji dobytku do píce Ve kterém stavení se nešetří obyčeje toho, dobytek prý neprospívá. Pode-stýlá se pod stůl sv. Janu na památku. Na své pouti světem přišel prý také jednou k chudé ženě žádaje ji o nocleh. Pustila ho s radostí do sednice, avšak byla tak chudá, že mu nemohla poskytnout ani slámy Hanbila se za to a slzíc vyšla ven a natrhala na lukách a v hájích nejvonnějších bylin, z nichž pak připravila hosti měkké lůžko. Když ráno se probudila, noclehář byl však již pryč, i zarmoutila se znova, myslila si, že snad odešel bez pozdravu, poněvadž se mu to špatně spalo. Avšak když počala kvítí s podlahy uklízet, nalezla pod ním tolik peněz, že si mohla za ně pořídit peřin až do stropu.9) Tento popis obyčeje svatojanského jest tím důležitější a cennější, že prozrazuje dvě zajímavosti, s nimiž se nesetkáváme v žádném dokladu jiném. Jest to sváteční ustrojení na cestu pro kvítí, jež snad bývalo i jinde, možná, že všude tam. kde byl obyčej ten, nyní kvapem mizící, a pověst o vzniku stlaní postýlky sv. Janu. — Ješté malá zmínka vyklouzla naší zasloužilé spisovatelce z péra v «Kantůrčici«, když popisuje pohorskou sednici, připravenou k přijetí vzácné návštěvy; »pod stolem bylo nasypáno lučního