Povésti z Nasavrcka,

Vo bílej seně. Cestou k Bošo-u. ch tak zvaným ahrádecku«, co je tejď borovina, chodívala bílá žencká. Dyž šel tudy muskej a měl u kabátu levou kapcu vobrácenou, tak ho nechala bejt% ale vopomenul-li to někerej udělat nebo to nevěděl, tak ho chytla a tancovala s ním tak dlouho, až von bez ducha zvostal na zemi ležet. Byla přej to céra z »hořoního« mlejna žumbereckýho, a to přej měla za pokutu, že za živa moc ráda tancovala. (Josefa Hudcová, 97 roků stará.)

Vo čemokněšnikoj. Už je tomu moc dávno, ch »hořením« mlejně na Žumberce byl mynář černokněžnik. Jednou h neděli ráno vodešel se všema domácíma pryč. H mlejně zvostal jenom stárek. Ten stárek z dlouhej chvíle chodil po mlejně, chodil po seknici, koukal sem, koukal tam. až ch koutě za peci našel malou černou knišku. 1 sed si ke stolu a začal si h ní řikat. Ale sotva pár slov přeřikal, vobjevilo se ch sek-niei několik chlapu a ptali se ho, co maj dělat. Stárek se lek a nevěděl, co řict. Konečně si spomněl, že maj na kopci vyveženej hnůj a poručil jim, aby ho šli rozházet. Chlapi se stratili. To bylo jeho Stěsti; dyby jim byl nic neřek, mohlo s nim bejt zle. Dyž přišel mynář domu a viděl, co se stalo, vzal přej knišku a hnedka ji spálil. (Vojt. Pelikán.)

Chytřejší baba nad čerta. Zvostávala jednou na Žumberce stará bába a ta přála si vidět čerta, aby mu zapsala svou duši a za to na něm něco pěknýho si vymínila. Vopraudu přišel jednou čert ch podobě hezkýho mládence a ptal se ji, co chce. A tu bába mu poudá, že mu dá svou duši, dyž ji jeji punčochu samejma dukátama naplní. Smál se čert, že tak lacino duši dostal, a bábě slíbil, že ji dukáty přinese. Bába utřihla u punčochy chodidlo a pak ji pověsila na hambalky na půdu. Čert přines z pekla hrst peněs, ale ty spadly skrs punčochu na zem. Čert letěl pro jiný, a tak musel porad lítat do pekla pro peníze, až byla jich plná síň, plná půda a potom tepru plná punčocha. Teď chtěl čert na bábě duši, ale vona poudá, že ji eátě dřiu musí do škopka nanosit z rybníka vody. Čert poudá, aby mu dala ňákou nádobu, ch kerý by to přines, a tu mu bába dala tok, co se na něm točí vobili. Čert lítal s tokem pro vodu, a dyž už byl tak unavenej, že sebou nemoh ani hnout a ch škopku neměl ani krapet vody, poudá babě: Nech si svou duši, dyť seš horší než já. A vod tej doby bába byla živa h nadbytku, ale žád-nýmu nic dobrýho neuďála. Dyž konečně umřela, neměla žádnej pokoj cb hrobě, a u popluže chodila h noci i ch pravý poledne jako bílá žencká černě přepásaná. Žencký, co k popluží na trávu chodily, dycky se ji bály, a domu utekly. Taky h jaloučinách ji bejvalo vo půlnoci vidět. Z jaloučin dycky vyjel černej kočár taženej dvouma černejma koňma, kerý neměly spodní kabelu (pysk), bez rachotu a bez dupotu dojel do popluží, ta bílá žencká do něj sedla, a zaseje jeli zpátky.

(Vyprávěla pětasedmdesátiletá Hofmanka.)