Cím jest udržován dosud tamější kroj ? Jedni řeknou, že lid příliš setrvává na starém a nedůvěřuje v nové. Snad. Vždyť často potkávají se s odporem u lidu ti, kteří s nějakou radou neb s novotou se na něj obracejí! Jsou odbyti: »Můj stařeček, můj tatíček to tak dělávali a bylo to dobré, já to taky ináč dělat nebudu.« Avšak ani to se nedá říci všeobecně. Lid si dá rád poradit, jest vnímavý vůči novému, avšak nová věc musí pocházeti od osoby, jíž lid důvěřuje. A lid nemá důvěry k leckomu. Tomu ať se také nikdo nediví, poněvadž s >pány« má už smutné zkušenosti. A kdyby měl dát hned na každého lžiproroka, nebyl by tam, kde je teď. — Setrvačnost není tedy asi jediným činitelem v udržování kroje. Lid jest sice setrvačným potud, pokud jest setrvačnost všeobecnou vlastností každého člověka.

Kroj nespočívá jen v rukou lidu samého jak vyšívání. Širůchy, baranice, kožuchy, haleny a p kupuje lid na jarmarku. Jarmarečníci vlastně modu dělají, ovšem řídíce se výběrem a vkusem lidu. Kožuchy však nezaniknou, ježto kožešnictví tak brzy nezanikne. Podobně s jinými jarmarečnickými výrobky.

Avšak jinak se to má s »boty«, kabáty a kacabajkami. Každá obec má svého »krajčířa« a »ševca«. Krejčí šije a vyzdobuje kabáty a nohavice podle svého vkusu. On chodí tolikéž v kroji, má tudíž týž vkus — ovšem citlivější — jako jiní, tak že šije podle své mody, ale v duchu lidu. V jich rukou spočívá tedy poloviční kroj. Oni si toho mají býti i vědomi. Krejčí právě jako obuvník jsou strážci lidového kroje. Mají v evidenci historií kroje; ale zapomínají, že oni též činí článek v této historii, a že po nich budou lidé potřebovat zase kabáty, nohavice, boty. Nestarají se z pravidla o dorost, jenž by v témž duchu lidu pracoval dále. A následek toho jest, že, když domácí krejčí »má vytáhnuté už oči, dyž už na ty jatelinky na nohavicách dobře nevidí«, přistěhuje se krejčí cizí, ve Vídni vyučený, a dá se do šití kabátů a nohavic. Než ani jedno, ani druhé se mu nedaří, lidé k němu nechtějí dát nic šíti. On tedy místní střih zahodí. Pustí se do nějakých blůz vojenským podobných a dává je velice lacino. Tyto jdou »jak na rvačku«. Hoši se rádi strojí do nich, poněvadž mají nedaleko k vojně. Svůj pěkný historický kabátek odkládají a již i v neděli »sa nastřabočí do téj škaredéj plůzně a až bude moset v ní chodit u vojska, tož bude bečat«. Tady jest též jedna příčina úpadku krojového.

Protož venkovští krejčíři nechť jsou vědomi svého důležitého poslání, že nejen pracují pro lid, nýbrž že oni kroj lidový udržují a v jeho vývoji i směr určují