A jaký jest «význam tohoto obyčeje, omezujícího se jen na severovýchodní díl Cech? Jak bylo připomenuto již několikráte, obyčej stláti postýlku svatojanskou koná se dne 23. června večer před památkou narození sv. Jana Křtitele, tedy v době, kdy příroda rozradostněná slaví největší svátek, slunovrat letní (21. června) a rostlinstvo má moc kouzelnou, dle prastaré víry lidu. Ohně svatojanské a tančení kol nich, koupel toho večera a účinek rosy z téže noci,'různé věštby a kouzla! jakož i pověsti o čarodějnicích, jež se sletují z dalekých 'končin, a jiné tajuplné zajímavosti, podnes obvyklé a vypravované, svědčí zřejmě, že slunovrat letní byl v posvátné a hluboké úctě u lidu pohanského; uvedené přežitky bývalé slavnosti letního slunovratu žijí dosud, ač kře-stanství trvá ve vlasti naší již přes tisíc let! V dobách dávných byla slavnost tato zajisté všeobecná a místy i zbarvena význačně. Tak byla u starých Slovanů, kteří prokazovali božskou úctu slunci jako jiní národové.20)

Přeměna pohanské slavnosti slunovratu letního ve svátek křesťanský byla velmi snadná, neboť církev nemohla ji zastříti důvtipněji než jak učinila. Výroční slavnost ku poctě slunce letního, v tu dobu jakoby narozeného, byla zastíněna památkou narození sv. Jana Křtitele, předchůdce Páně. Obyčej stláti postýlku svatojanskou vznikl nejspíše z toho, že lidé pokládali slunce za bytost živoucí, jak ostatně víme i z pohádek. Kultus sluneční byl všude. Snad i dávní předkové naši ve své prostotě a dobro-oiyslnosti chystali květnaté lože slunci k odpočinutí, kterýžto obyčej pře-tival s tou změnou, že místo slunce zaujal sv. Jan Křtitel, jehož spatřujeme i v legendě z Ještědu.

Ponechávání postýlky svatojanské 2 až 3 dni, místy týden i 8 dní jest též prastaré, ač právě nestejnost svědčí již o porušenosti. Vzniklo snad z názoru lidového o poměru slunce k zemi, jejž charakterisuje nejlépe úsudek, jaký jsem slyšel často od starých lidí v Praze: »Tak zítra je sv. Jana Křtitele, to bude nejdelší den, pak bude slunce stát 14 dní a potom to zase půjde s kopce, den se nám bude krátit.« Lid nezná slunovratu letního dne 21. června, nýbrž má ve svém kalendáři jen svátek sv. Jana Křt. 24. června a počítá jen s tím dnem, s nímž splynuly všecky zvyky a obyčeje, přejaté a zděděné ze slavnosti pohanské. Můžeme tudíž i toto ponechávání postýlky svatojanské pokládati za zbytek z oněch dob, kdy lid vystýlal lože květnaté pro slunce k nám zavítavší a odpočívající.

Víru v posvěcení kvítí svatojanského na postýlce mám též za před-křesfanskou, jakož vůbec přikládali ode dávna kouzelnou moc bylinám nasbíraným do sv. Jana Křt., zvláště v předvečer památky jeho.

Rovněž nadělování dětem při té příležitosti může býti stejně prastaré a bylo asi přejato křesťanstvím, jež hledělo dolíčiti prakticky ideální učení Kristovo v užitečnosti jeho a přizpůsobiti tak pohanské zvyklosti své potřebě, aby lid přivykl tím snáze víře nové.