domom. Tam chycil kočku, uvázal jej na ocas žeravú hlaveň s ohnišča a zahnal ju do farárovho žita, a potom dobehél jak bez duše, na fáru, a medzi dveřmi zavelal: »Pán farář! Chytrost! utékala s pálčívosťú do hojnosci, a jak ju skoro nechycíte, bude hned! po celej vašej hojnosci!« Keď to povedal, vybehél z fáry a utékal domom. Farář vybehél za ním, aby sa podzíval, čo sa to robí, a vidzel kočku se zadušenu hlavňú ze žita utekať pol'om: ale žita predca nezapálila. KecT si študent takto oll'ahöil, zabol aj na svoju lacinčínu, a bol z nej navždy vyliečený.

Dyž já sem byla malá, ešče v Pavlovicích nebýval šenk. Tak von náš tatinek chodil do Žďáru nědy s putnou pro goralku, a doma ju prodával; tak oukradkou. Lidi ho už čekávali, chtěli tej »žďárské«, že byla tuze dobrá. Vono je to sem a tam daleko. Vopozdil se, a přišel do Novýho Města, už bylo tma. A tak šél od Věcova k Pavlovicům. jak se de tam u těch hranic. Je tam sád roženeckéj a imramovskéj. Říkávali tam »panská březina«. Vod tej březiny jel kočár, ale tuze prudko, silno. Tatinek si povídal: »Ten si prudko jede; dož ví, po kerej straně pojede, tak réši sejdu dolů, abych ně de nepřišel blizko kočára.« Ale najednou, dyž přijel naproti němu, taková větřice že se strhla a tak s nim zatočila, von že se zrovna na mezu svalil.

Von tady u něj houk: >hou! hou! hou!« třikrát. Kočár už nejel, přestal a pryč dolů slyšel rachot kočáru přes ten les — říkali »románů les« a k >Stárkovu«; a to pořád slyšel rachot. A dyž přijel k tomu Stárkovu, zas tak začal hučet, houkat. Tatinek pořád stál a poslouchal, jakej to veme konec. Ale von pořád vod toho Stárkova zas k »rožene-ckýmu lesu«, a tam zas třikrát zahučel.

Tatinek si povídal: »Tak dlouho sem sloužil na vojně a nide mně nic nepostrašilo, ale přeci už dál nepůdu po tej silnici k tej březině.« Jaká hrůza přej ho vobešla. Tak se dal zrovna přes panský pole dolů a po břehách. Je tam stežník k Pavlovicům.

Tak šél, ale přišel naproti »březinovej borce«, a tu uhlídne proti sobě něco černýho. A von na něj křičel (ešče byl vod něho kus): »Tys přej vyhýbal »hejkalovi«, viď, ale já přej tě musím ešče jednou prohnat.« A tu třikrát na něj zahučel, a zas ten tam pryč zhůru k »Michovu«. A vícekrát přej ho už neslyšel. Dyž přišel dom tatinek, tak přej povídal, do smrti že nepůde v noci nikam. Dosť lidi říkávali, že ho sem tam slýchávali; vobzvlášče vedle toho »roženeckýho lesa« přej ho slýchávali. Neudělal žádnýmu nic, jen tak každýho prohnal. (Vypravovala Josefa Rompotková z Jimramova.)