Šli jsme do kostela. Péčí místního děkana Ďurčanského je kostel pěkně opraven. Lidu bylo plný kostel a kolem kostela plný trávník ; žebráků tu byla také hojnost. Rakovský kaplan kázal a zcela v pořádku káral lidské nectnosti; ostřejším slovem sám děkan pak promluvil a zapřísahal své farníky, aby se vzdali korhelstva, neopíjeli se a neztráceli zdraví a majetek. Zdali to pomohlo, nevíme, ale co žid nachystal, nezůstalo mu. V pálence utopí se aspoň na chvilku trudnost mysli. .. Lid zde žije ode dneška do zítřka.

Boj s kazatelen měl by stále obraceti se proti jizvám našeho lidu. Školy na Slovácku nemohou tak důrazně pracovati, návštěva škol jest totiž chatrná a moření maďarštinou ujímá času k důležitějšímu učení. Znemravnělost bují, lid klesá, jsa zhuben bídou a zoufáním nad truchlivou budoucností. Lhoslejnost vidíte všude ; k ní se druží nedbalost, dřívější pilnost se vystěhovala. Zámožných lidí tu nenaleznete. Pozoroval jsem blíže kroj a nalezl jsem na některých částkách krojových u starých žen vzácné vyšívání, stopy to po bývalé nádheře, blahobytu i pilnosti zdejšího lidu. Dnes již všecko zevšednělo. Pravda, národopisec, který sem zavítá, nalezne zde hojně vděčné látky a vzácné jedince typické, avšak jsou to jen matné stíny po bývalé rázovitosti.

Bída vyhlodala z kraje tohoto všecko, co mělo vůbec nějakou cenu ... Po starých památkách není zde stopy, snad dále v horách našlo by se v samotách několik národopisných památek. Avšak až sem vedrali se kramáři, slídící po národopisném lidovém majetku, a vybrali všude, kde co ještě zbylo. Dnes se prodávají na trhu tretky pro ženské, šátky, pentle, kartouny, pro mužské hotové kabáty, boty, opánky, huně. Též zde prodávají řičice (řešeta), dřevěné krabice, zvonky pro skot, nože a jiné věci. Zákopčanky prodávají zde tvaroh a sýr. To jest celý trh, koupili byste všecko za několik korun.

Ruch úplně zmlknul prese mši, která po 12. hodině končí. Lid se zvolna rozchází po palouku a píšťalkový koncert znovu se rozvlnil na plné kolo. Z hospod muzika vesele notuje, a dozajista že za chvilku Zákopčané zapomenou, co jim pan farář kázal . ...

Nedočkal jsem večera. V počátcích veselosti davu Zákopčanů odebral jsem se lesní cestou zpět k Čace. Na pokraji lesa dlouho jsem zřel zpět v milé Zákopecké údolí, kde se ves bělala jako pod sněhem, plachetky ztrácely k lesu, vzdálenější vraceli se do hor. Z údolí pěkné písně mládeže zaznívaly ke mně, to jediné, co zůstalo po bodrých obyvatelích chudého kysúckého kraje.