u svého stolečku a uskříhnutým tělíčkem svým tak uvízla v těchto strašidelných klepetech, že ani ručičkami nahoru pozdvihnouti, ani nožkami na podlahu postaviti se nemůže — visí v půli a — z trapné těžkosti snaží se vyváznouti signálem, jenž všecky nezdařené pokusy vrtivého namáhání o marné sebevysvobození obrazně a plasticky znázorňuje.

3. * Maminko, pověz mi, co mám na Tobě chtít!« Vzdech roztomilé, zoufalé bezradnosti prosté dušinky. Do třetice týž jedináček, jehož otec ještě se nenaučil, jak zacházeti s dítětem, jehož matka většinou bývá sama s mazlíkem dom.i it jest příliš vážná, někdy málomluvná a vždy málo veselá, stále zaměstnána jinými potřebami domácnosti a pokud ona sama si nechce pohráti s dceruškou, nechápe dosti potřebu dítěte po obměně hravého zaměstnání a málo pozornosti věnuje své Rožce. Kromě hluché a samotářsky přísné babičky jest s děvčátkem většinou doma nevlídná a nevýchovná — samota, která ji nutí hledati si všemožné zaměstnání. Nejčastěji měří délku a šířku světnice, již neúnavně probíhá křížem krážem bezpočtukráte s borovou stoličkou v ruce. Sotva postavila Rozárka uběhaná svou stoličku po několikátém oběhu velikou, selskou světnicí vedle matky, neví si hned zase co počít. Naše panenka Rozárka trpí rozhodně vyslovenou nudou a marné je odbývání mrzuté matky, která jí za to uštědřuje všelijakých »nevhod a fňukavých vrnidel< — místo aby sama naučila se čilost prvních pěti let dceruščiných přiměřeně zaměstnávati. Bez sourozencův a kamarádek i taková capavá divoška mezi nevšímavými dospělými se hodně nudí než usne. Jiné rady se chuděrce tehdy asi také nedostalo od nevlídné matky . . .

4. »Mami, on kulhá — hubou!« S takovou vyřízenou přiběhla choti lékaře městského nejstarší dceruška, když se jí matinka tázala, co chce hoch, v síni čekající. Mařenka útrpně vyděšena novým zjevem pacienta koktavého, nedovedla bolestné pro ni podívané obtížného chlapcova dorozumívání lépe vyjádřiti než originálním podobenstvím, jež si okamžitě vytvořila. Podobný bolestný děs, ze soucitné lítosti smíšený, pozoroval jsem u Mařenky a jiných dětí jejího věku také, když potkávaly hluchoněmé děti a poprvé spatřily posunky, jimiž se ubožáci dorozumívají.

5. »Amlnuk! (Ani muk!) Když je pst, tak je pst!« Zvláštní výsledek dočasné změny okolí jazykového. Mařenka doktorova vrátila se z letního pobytu, jejž trávila rodina na české samotě, do města národnostně smíšeného a — již dostavily se vlivy jazykové směsi, z čeledníku slýchané. Při hraní na školu s německou družkou okřikovala M ař k a pojednou místo »Ani muk!« : Když jsem řekla »ticho!«, tož »ticho!« —jak asi správně dříve slýchávala, nyní přepodivně zkomolenou přetvořeninou, která jí šťastně zůstala posměšným přívlastkem »Mařko, Amlnuk!« v upomínku na doby, kdy »chtěla býti také Němkyní z Drahotěšic«.*) Nerada o tom slyší.