6. »Ale — holoubkové se nevadějí!* Jaká to přemoudřelá a pře-zrálá reprodukce z oletého mozku? Připouštím. Ale proč se také v nečas škádliti před takovým filipem kritikem, třeba nejnevinnějším žertem: »My žijeme jako holoubci.« Hádka to nikterak ovšem nebyla, žijíť Mařenčini rodičové v šťastné shodě vzorného manželství, ale nedosti opatrně vykládaná různost názorů mezi otcem a matinkou svedla všetečného všudybyla v sukýnkách, že častěji slýchané podobenství o obrázku »holubí idylky« na střeše opakem applikoval na otázku, jak vidno, dvojbřitkou. Že toto orakulum Mařenčino zůstalo jediným toho druhu a posledním, bylo mi věrohodně zaručeno.

7. »Když to říháš Ty, tah to umim, a hdyž to říhám já, tah to neumím!'« Šibal Otík jako pravý klučina-ferina nechce se ničemu, poněkud vážnějšímu rád učiti, ani hravým ulehčováním nemůže mu trpělivá tetička vpraviti krátké, veršované přání k matinčinu svátku. Předříkává mu tedy neúnavně rýmy blahopřání tak dlouho, až je Otouš snadno může po ní opakovat. Ale kdež pak naše pachole plno svévole a učiti se! Jsa vyslýchán, hned uvázl a k vlídné telině domluvě odpovídá: >Je tam něco ,Boží štěstí' — něco ,požehnání'« — a dále neumí zase ničeho. Byv za to již přísněji pokárán, brání se lenivý žáček pohodlnou výmluvou, které velmi často také později ještě mnohem starší školáčkové i školačky užívají: Dokud slyšeli odříkávati svůj úkol někým jiným, druhým, zdálo se jim, že umějí to již sami! Ale jakmile spustiti mají sami, rázem je po zdání, a trapná skutečnost dostavuje se nejobyčejnější — plačtivostí. Takovým finalem vyzněla též Otíkova taškařice.

Přestávám zatím na těchto několika pokusných ukázkách svých. A neklamu se asi, že již za čtení jich leckde bylo slyšeti: »Nevídáno! to je toho! Takových a podobných »rozumů«, ne-li mnohem lepších, mohli byc-hom my sklízet od našich dětí plno! Kdybych já schovávala všecky nápady a vtipy naší Anežky a Miládky, nebo zapisovala, co toho jen napovídá kolikrát náš Jeník a Frantík a Karel, to by již hotová sbírka byla!« A nám o nic jiného tu nejde. Látky je ovšem nadbytek. Ale sbírky. Ano, jen kdyby byly! Ale jen o sbírky dobře a soustavně pořízené nám běží! A ty nejsou tak snadné. K těm je třeba něčeho více, než jen kopy více méně nahodilých dětských nápadů a říkadel. Účelnost podobné činnosti sběrací nutně předpokládá znalost předmětu a vyzkoušený správný postup, methodu, pozorovací i sběratelskou, kterých nabyti lze jen předchozí soustavnou průpravou theoretickou a současnou rozsáhlou a důkladnou praksí.

Nemáme-li zbytečně, bezúčelně zapisovat a sbírati věci bezcenné, nebo snad jen odpadkové a vedlejší, nutno správně lišit a věcně rozeznávat. Jen z dobrého materiálu, účelně sbíraného, bude lze poříditi výbor, odpovídající skutečným potřebám kritického lidopisu českého. Naivní situační humor, jinak náladově vítaný, v ukázkách dělských výroků ještě nestačí. Původnost a ryzost jsou přední a nejdůležitější podmínky našeho předmětu. V čem jsou tyto projevy dětsky své a v čem svérázné? Geskost jejich pro nás je rozhodující. Čím liší se od cizích, jinonárodních? To musí hned na první pohled býti patrno.