str. 42
v Plzni sneseného, se dá ještě dále a šíře rozváděti, od nejzápadnějších hranic Čech k východu i jihu. Shoda tato nepopiratelná potrvá, i když leckterou podobnost stejností technického provedení, vyžadujícího obdobnou stylisaci, si vysvětlíme a přihlédneme k obdobné slohové práci renaissanční italské i středoevropské. Shoda tato zasluhuje a vyžaduje pečlivého povšimnutí, též pokud se dotýče způsobů provedení, kteréž se tak snadno nepřenáší jako ornament a při umění domáckém, jakým je vyšívání lidové, prastaré tradice, s matky na dceru přenášené, dochovává. Se stanoviska studia umělecké tvořivosti lidu je zajímavo stopovati vnitřní příbuznost výšivek slovanských, stejnou potřebu okrašlovací, obdobný formový cit v komposici se projevující, stejný smysl pro harmonii linie, pro vztahy mezi kresbou a barvou, pro poměr plochy a výzdoby, pro rozvržení ozdoby po oděvu — poukazuji na jediný příklad, který mi na výstavě znova napadl, na obdobnost umístění výzdoby na ženských rukávcích u Jiho-slovanů, na Slovensku, v Ukrajině i na Slovácku. Podobně významná je obdobnost barevného citu u lidu slovanského. Všude, kde koupený moderní materiál úpadek vkusu nepřivodil, setkáváme se s touže měkkou prostou harmonií, na základních barvách založenou, všude téměř, kde jediné barvy je užito, je to buď barva väech barev, červená, klidná černá barva, neb náhrada za zlato, žluť. Leckterých vysvětlení o volbě barev na všech lidových výšivkách slovanských nabudeme ostatně, až budou prozkoumána barviva, jichž je užito na oněch pracích, kde i materiál, kterým se vyšívalo, je domácně barven. Výstava plzeňská, uspořádaná v krásných nových místnostech musea, způsobem velmi přehledným ukázala názorně doklady lidové tvořivosti, snesenými z Bulharska, Chorvatska, Srbska, Bosny, Černé Hory, Dalmácie, ze Slovenska, z části Haliče Rusíny obydlené, z Ruska, z Moravy a z Cech, jakou pokladnici svérázných forem a svérázného způsobu výzdoby máme my Slované v těchto dokumentech tvořivosti lidové. Okazuje se tu v celkovém přehledu, jak bohatý je tento pramen, schopný zúrodniti umělecké snažení přítomnosti, pramen, který by neměl ostali neupotřeben, zvláště dnes, kdy jde světem proud nové touhy po kráse a po zjasnění života půvabem umění. I mimo zdobu vyšívanou máme tu studnici, z které možná čerpati bez obavy, že by bezduché opakování a kopírování bylo nutným následkem takového přilnutí k tradici. Mámef tu formy nikoli tak hotové, aby se od nich nemohlo k tvorbě vybroušenější a vyšší postoupiti, umění stojící na stupni naivní tvořivosti, na které možná navazovati jako v bezděčném postupu přirozeného rozvoje, stojíme tu před uměním namnoze ještě živým, které, kdo chce a umí, může stopovati při díle. Kdyby výstava plzeňská mocí názorného dokladu své návštěvovatele o této pravdě přesvědčila, kdyby zejména též učitelské kruhy k tomuto přesvědčení blíže přivedla, vykonala by na českém západu důležité a plodné poslání. Renáta Tyršova.
* + Theodor Antl, náš vážený spolupracovník, adjunkt Třeboňského archivu, zemřel dne 16. června 1903. Ještě v posledních dnech před žalostnou smrtí zaslal pro Český Lid příspěvky, které s pietou v dalších číslech otiskneme.
|
|
