Nápěv nás tu především zajímá; zapsán jest na pětiliniovém systému notovém, s c klíčem na 5. linií, sice bez taktních čar, ale men-surovaně černou notou chorální (longa, semibrevis, minima). Melodie počíná zcela motivem oblíbené tehdy latinské písně vánoční »Dies est lae-titiae«, avšak vše ostatní vytvořil z motivu toho autor samostatně. Píseň »Dies est laetitiae« má dva hudební motivy velmi odlišné, naše píseň je mnohem jednodušší, rozvádí stále jen první motiv, a to v nejjednodušším útvaru písňovém : ab ab' cb cb\ při čemž b a V liší se jen závěrem, a a c pak si odpovídají rhythmicky i melodicky. Nápěv je jo-nický, což ukazuje nejlépe lidovost této koledy ; počíná kvintou a zabírá pravidelný objem celé jonické tóniny od c k c'.

Pro karakteristiku lidového zpěvu tehdejšího podává naše melodie mnoho zajímavého, zejména jak neustálen jest takový lidový nápěv, jak mnoho v něm ponecháno bylo na vůli zpěvákovi a jak mnoho variantů tím vznikalo. Nápěv totiž nesouhlasí počtem not s počtem slabik ani podložené sloky první, tím méně s dalšími slokami ; zpěvák musil si nápěv ke každé sloce metricky upravit, a sice asi takto : 1. dlouhá nota (Jonga), zakončující každý druhý verš, rozdrobila se na 2 noty ; 2. před motiv vložila se nová nota (zdvih); 3. při českém textu, jenž má pravidelně o slabiku více než latinský, rozdrobila se asi první nota (semibrevis) na 2 minimy. Tím nápěv musil být velmi rozmanitý a živý; podle toho musíme se však chrániti před dedukcemi o věcech s tím souvislých. Rhythmus jest tu nepochybný, nikde nevybočuje z § neb | taktu. Dekla-mace však záležela na dovednosti zpěvákově, zvláště česká, jak ukazují dole uvedené příklady; celkem však možno říci, že deklamace je velmi slušná aspoň v principu, ať už některé verše žák nedovedný zkomolil jakkoli. Celý nápěv pak při vší jednoduchosti jest svěží a ušlechtilý, srovnáme-li jej na př. s triviálním popěvkem v »Mastickáři« (viz přílohu notovou k mým »Dějinám české hudby«).