někdy, za času slavných sbírek pro českou spisovatelku, s cenou mázu piva přispěli, ale za to si přiosobovali právo nad mými výdaji účty vést. S úctou a šetrností Vaše upřímná Božena Němcová_

8./5. 1858.

Máte-li při ruce, buďte tak laskav, a půjote mi 1 fl. a jestli Vám dá Hálek peníze, zrovna si ho nechtě.

Velmi často, když lid náš v Podkrkonoší neví si rady, jak by nějaké čáry neškodnými učinil, anebo když se svým uměním čarodějnickým je v koncích, utíká se o radu dále do hor, kde — tam a tam — žije člověk, který dovede zloděje přimraziti, zloděje vypátrati, dobytku učarovati, od následků učarování pomoci, »hospodaříčka« opatřiti, diblíka vypuditi atd.

Tesaři Konopáěovi prý kdosi čaroval. Konopáé nevěděl si rady ani pomoci. I povídá si: >Pudu na hora, tam je dědek, ten mně vokáže toho, kdo mně škodí, v zrcadle. « (Bělá u Lomnice.)

V Beneoku (blíže Žalého v Krkonoších) žila prý jistá hospodyně, která uměla učarovati dobytku. Vzala nepozorovaně 3 třísky z prahu cizího stavení, 3 drobky z cizího hnoje, 3 drnky z cizí pastviny a tím na velký pátek podkuřovala svůj dobytek, aby hodně dojil. Tak vypravovalo se v Bělé.

V Tatobytech jakási Droznová byla před dávnými lety nejvyhlášenější čarodějnicí. Od jejích čárů pomohl si lid jedině tím, že utíkal se k čaroději ještě dovednějšímu, než byla »Droznice«, a takový byl prý kdesi v Buranech u Vysokého (v Krkonoších), který od následků učarování dovedl odpomoci.

Před mnoha lety sil jeden hospodář v Bělé lněné semeno. Jde okolo horák, šel z Jičína z trhu. Pozdraví: >Pomahej Pámbu!« — >»Dež to Pámbu.<< — »Sejete, sejete?« — »»Seju, seju.«« — »Nesejte tejď, počkejte hodinu.« — Hospodář poslechl. Poseděli na mezi, porozprávěli. Když hodina uplynula, povídá horák: »No tak, tejd můžete sejt« — a odešel. — Co našil hospodář před hodinou, ani nevzklíčilo, co nasii po hodině, z toho byl pěkný len.

V Bořku (ves na císařské silnici mezi Turnovem a Jičínem) měli u D'—ků diblíka. Š., kterému to >pořád mozkem kroutilo, jak je ta možná, že von nemá u vobilí žádnou sejpku a Ď. že nadělá každej rok tolik zrní«, chtěl tomu přijít na kloub. »Slejchával už hned za svobodna, že na horách je člověk, kerej v ty věci umí dobře poradit.« (AI. Jakubec^ Vo diblikoji. Č. L. II. č. 1.)