Jeden pekař z hor, nejspíš byl z Víchové (ves na potoce, který vlévá se do Jizerky před jejím ústím v Jizeru), jezdil do Jičína na obilní trhy. Kupoval často od jednoho sedláka z kraje. Ten mu jednou řekl, když je tak z hor, jestli by mu nemohl opatřiti »hospodáříčka« (diblíka). Ten že opatří atd. (Bělá.)

Toto překládání čaroděj nického umění dále na hora jest dosti ná-r pádným a jest snad v jakési souvislosti s vybájeným duchem Rýbr-coulem, v něhož víra byla hojně rozšířena nejen na slezské, ale i na české straně Krkonošů již na začátku XVII. století. (Dr. G. Zíbrt, Č. L. III. č. 1.)

Další pátrání ve věci té bylo by zajímavo. Snad by tím do pověsti o Rýbrcoulovi přišlo trochu světla.*)

Podává@AvJ. Zítek.

Kohout v domácnosti jest čilý a horlivý, aby hospodář a chasa nezaspala. Časně ráno již je budívá: »Stávejte úúúž! Stávejte úůůž!« Jindy i počasí oznamuje: »Bude pršééét! Bude pršééét!« Rád má pořádek a pokřikuje na děvečku: >Káčo nahááá! Káčo nahááá!« Jindy pobízí zdlouhavé k práci: »Dělejte úúúž? Dělejte úúúž!«

Slepice ohlašuje napřed: »Kot, kot, kot,-kot, kotkodáě, nesu vejce na pekáč!«

Kočka u nás umí dokonce i německy; škňourajíc, oznamuje že, Krumlov jejím domovem: »Krum-au, krum-au.<

Na jaře jest vrána velice vyběravá v potravě, protože jí má všude dosti. Shledne-li trus, odvrací se od něho: »Eh! eh!« V zimě však, kdy jest všechno zaváto a není, čím by hlad zahnala, již nevolá: »Eh! eh!« ale, aby jí to lépe chutnalo, pochvaluje si: »Koláč! koláč!«

Vrabec má mnoho nepěkných vlastností. Jest posměváčkem a nevděčníkem; na jaře, kdy sedlák nemá již ve stodole obilí a vrabec všude dosti potravy, posměšně naň pokřikuje: »Sej, sedláčku, sej! Máj = (máš) semínko v síti!« Za to na zimu, kdy se mlátí obilí, jest velikým po-chlebníkem sedlákovým, aby ho nevyhnal ze stodoly. Stále mu lichotí a jej chválí: »Strýc, strýc!«

Pěn káva pamatuje lidi na zimu, aby se na ni dobře připravili, stále volajíc: »Sníh! Sníh!«