na ně a skoval a poněvadž vona lítala do města a dycky jednoho člověka musela sníst, just v tom čase pad los na princeznu, že měla bejt daná sani. No tak v tom čase bylo město vyznamenáváno černým suknem a drvák o tom věděl a šel s těma hlavama do města, poněvač vyšel rozkaz, že hdo í zabije, princeznu dostane. Princezna byla celá zaražená, že takovej sprostej člověk bude jejím manželem. Vona to teda zdržovala.

Ten tedy jede na svým koni do města. Viděl tam znamenitou hospodu, tak jel do ty hospody. Tak tu hned přišel hospodskej, co poroučí. No tak tam byli hosti a hlučno; voni si povídali, hda bude asi ta veselka ty princezny s tim drvákem, co zabil tu saň. Už to mělo bejt a pořád to vodkládaji a von to tak poslouchal. Dyž to výslech, ptal se: »A je to jistě drvák, co zabil tu saň?« I že jo a že máji ty hlavy na památku v zámku. Tak neřek nic a dyž vodbyl svůj čas, jel do zámku. Princezna ho viděla z okna hned, tak í to bylo divný, co je to za hosta. Tam se vopoveděl a šel zrovna k princezně a vyprávěl í, co se stalo, že chce bejt taky přítomnej při veselce a vona povídala: »Moje veselka mě moc netěší. To by mě více těšila s várna, pane. « A von se ptal »proč? dyť muší bejt známej člověk, dyž takovou saň ze světa přived.« Vona povídá: »A dyť je to takovej sprostej člověk, že ani k víře to nejni, aby to zvíře zabil.« Von řek: »Já bych ho přeci rád viděl.« Přivedli mu ho a eště chtěl ty hlavy vidět. Tak mu přinesli ty hlavy. Von se podívá na ty hlavy a povídá: »Hde máji ty hlavy jazyky, dyť nemají žádný jazyky. »No tak povídá drvákov: »Župravdu ste í zabil tu zlou saň?« A von, že ano. »Gim ste í usekal ty hlavy?« »Mou sekyrou.« »Jo, to byste nedoved sekyrou, vy lžete.« Ten drvák se tu zarazil a nevěděl ani co mluvit, už se zalek. Potom přeci povídal: »Dyť neměla žádný jazyky.« Ten rytýř mu povídá a vyndal ty jazyky: »Vida, tule sou ty jazyky a já sem í zabil tu zlou saň.« Vona ho ta princezna chytila, vobjala a líbala a hned ho počítala svým manželem a ten drvák, toho nechali z hambou vyvect ven a dali ho nákej čas do vězení. Tak nejčko teprva se konala veselka s timdle a žili v radosti. Jedenkráte von se díval voknem ven a von viděl ve vzdálenosti jakejsi takovej zámek ve vrchách, černej. Tak von povídal tej svěj paní: »Co pak je to tárnle za zámek? Jaký tam žijou stavové?« »To je zámek zaklenej, hdo tam přídě, žádnej vocad nevýde, každej tam vostane.-Tak vono mu to nedalo pokoj, taková v ňom byla chtivost, že muší ten zámek vyzkoumat. Tak jedno ráno poručil si koně vosedlat, sed na koně a jel s psíkem k zámku. Dyž přijeli do zámku, brána byla vodevřená. V zámku viděl zkamenělý věci, zvířata, lidi a jedna bába seděla tam u vohně a přikládala. Dyž ho ale uhlídala, povídala, jakoby se třásla: »Panáčku, přivažte toho psíčka, von by mě kous.« Von í povídal: »Nebujte se, von vám nic neudělá.« Sehnul se, pohladil psíčka a v tom bába vzala proutek a sekla ho, toho pána, a von hned zkameněl, pejsek zkameněl a kůň taky zkameněl.

Princezna čekala pořád na svýho pána, no von nešel, tak byl smutek. Truchlila a město mělo dřív s nim radost a teď přišlo vo něj.