Ten druhej bratr se díval na meč a von zrzavěl, tak von tu uznával, že se špatně daří bratrov. Tak von si u sebe umyslil, že teda pojede mu na pomoc. Nu tak jel na tu stranu, tak přijel k městu, tam byly fangle černý vystrčeny. Tak dyž jel, tak ho zhlídli a hned ho měli, že je to ten samej jejich pán, poněvadž měl koně a psíka a ty byli stejný. Přišla pověst princezně, že její pán jede. Všecko naproti z radostí, z vítáním takovým doprovázeli ho do hradu.

Dyž ho princezna spatřila, hned ho vzala do náručí, vobjímala ho a pravila: >A hde si, můj drahej manželi, hde si byl tak dlouho?« Von í povídal, že zbloudil v lesích a že se dostal do rukouch raubířskejch, že mezi nima se musel dělat taky raubířem, že s nima bude, že ví o do-brejch skrejších, a že ho přímuli mezi sebe a že se vod nich nemoh dřív dostat, no tak byli zas v radosti, ale von se neprones, že by to byl druhej bratr. Ale dyž šli spát, dycky na posteli mezi ně položil meč. Tej princezně to dělalo takovou hlavu, co se to stalo. Tak si to všelijak vykládala. Jedno ráno zas, dyž ten pán koukal ven z vokna, spatřli ten samej zámek. Tak povídal: >Co pak je to támle za zámek?« Vona mu povídala: »Dyť sem tě řekla, že je to zaklenej zámek a hdo tam přídě, že vocad nevýde.« Tu von přemejšlel, to je jistě tam, můj bratr. Nechal zas vosedlat koně a neřek žádnýmu nic a jel tam. Dyž tam přijel do zámku, hned uhlídal svýho bratra zkamenělyho s pejskem. Tak nejčko tam viděl všecky, koně zkamenělý, a viděl tam bábu, seděla u vohně, přikládala a povídala: >Panáčku, přivažte toho psíčka, von by mě kous.« Von povídá: »Já tě dám, ty babo, já tě rosekám timle mečem, esli mně mýho bratra nevobžívneš.« Bába znala, že ten meč má v sobě velkou moc, povídala: »Prosím vás, pane, nehněvejte se, nezlobte se na mě. Vemte támle tu škatulku a namažte mu pod nosem a von bude živ.« A von povídal: »Já tě dám, ty babo jedovatá. Hned to udělej sama!« Tak vona šla a von vzal ten proutek a sek s nim tu bábu a ta bába hned zkameněla. Von se tomu nenadal, že ten proutek má tu moc v sobě, teprva šel, tu škatulku vzal sám a namazal toho bratra pod nosem a von vobžív. Podmazal všecky a všecky vobžívli a bábu tam nechal samotnou.

Ty bratří jeli k tej princezně. Nejčko vona je uhlídala, byli vobá stejný, tak vona nevěděla, kerej je to ten její, tak vona povídala: »Nejčko co mám dělat, kerej ste ten můj ?« Tak voni se před ní postavili a povídali í, kterýho by uznávala. Vona ale se rozmejšlela. Tak ten právej šel k ní a podal í ruku a řek: »Já sem ten tvůj právej, todle je můj bratr« a vypravoval í všecko, co se stalo a vona měla radost, že je to ten její právej, a žili v spokojenosti. A ten druhej si šel hledat jinam chčestí