>Tohoto příkladu měla by se velmi uleknouti jedna matka v našem kraji, jenž slově v Kavčích horách, která podobným způsobem dceru svou vždycky šlechtí, ozdobuje, divně ji fifluje a šperkuje, aby se toliko světu líbila a někoho skrze ni oškrabati, ošáliti a podvésti mohla, jakož se již mnohým toho dostalo a trefilo. Ano o tom lidé dobře vědí, že když dcera tancuje, matce se to velmi líbí, mantlíček jí sama drží, očí s ní nespustí, a že pěkně tancuje, jako by jen ploula, z toho ji vysoce chválí.« (Str. 122.)

> Každý otec má toho pilně šetřiti, aby svým synem nebyl sám vinen, kdyby ho naučil ožírati se vínem . . . Potom takoví bývají rádi dobří bibuli, trynkáti, klinkáti, ožralci, hráči.« (Str. 124.)

»Deera od matky daleko nebude, vedle obecného přísloví: Kráva chvorá (chorá), sláma dlouhá . . . Bláznivá matka, bláznivá i dcera. Jak mátě, tak i dcera Totiž: jedna za osmnáct, a druhá bez dvou za dvacet, obě šerý, sobě rovný.« (Str. 125.)

»Jsou-li pak synové zlí, svévolní, rozpustilí, nezbední, bezbožní a nevážní a laskavé napomínání při nich nic platné není, tedy s vohybkou metličkou neškodí jim k zachuli a k Zadní Indii přihlídnouti a dobře ji pošpikovati... Protož když slyšíš dítě tvé láti, přisahati, bohdákati, dušovati, věrovati a Bohu zlořečiti, tedy máš vzíti metličku čistou a čistě mu vy-fikati a z rohu vybrati, a tím můžeš anděly Boží obradovati.< (Str. 142.)

»Jako někdy některá ta nekázaná a nepilých Anka, matka jí slovo a ona jí deset. Matka jí »vr« a dcera »mnou«, po té anť se rvou, kuchyňskou lopatkou měří a drhnou. < (Str. 167.)

»Kterážto historie (o sv. Alexiovi, z Gest. Romanorum kap 15.), ač jest drobet obšírná a prodloužená, avšak lidem Pána Boha bojícím a dobrých věcí žádostivým, nebude, mám za to, čísti obtížná a tesklivá a zvláště že někdy starým našim Čechům vzáctná a dobře známá byla a jim se líbila, nebo dosavád písnička nějaká stará, mezi prostým lidem o něm zůstává, kteří zpívají:

Ale neničky, tuším, lidé na takové pěkné, příkladné a pobožné historie málo dbají, jakž knihařky sobě stěžují, naříkají, touží a zprávu dávají, že lepší odbyt na Frantova Práva, na ledajakés tlachy, machy, mají jen toliko, co jest směšného, lživého, světského, nemravného a sprostá ďábelského, nežli na pobožné knížky.« (Str. 185—6.)

»Jakož i já pro tu samou dobrou pověst a zalíbení mým milým některým krajanům, přátelům, dobrým a poctivým lidem a věrným Čechům (chválu Božskou v tom napřed vyměňujíc) knížky své jsem prosté dosavád spisoval, vůbec vydával. Neb sice žádné jiné vděčnosti skoro od žádného jsem za to nepoznal a za své dedikací (tak jest již veliká nevděčnost k věcem pobožným lidská) ani téměř kocourovi nohavic bych