Hřimboh na Velkém Blaníku za doby pohanské vzýval, mužský prvek přírody, jemuž knězi poh. sloužili, jichžto hlava Kriva nejvyšší kněz býval a koně posvátné k ruce své při službách míval. Zde se oběti Světlobohu vykonávaly; a Blaník malý byl opět sídlo kněžek poh., jichžto hlavou byla Baba (abatyše) neb Bílá Paní; protož se ještě v pamět u lidu až podnes na mysle uvádí a vyobrazuje s postoupným podáním. Srov. Bílou Paní na Baště velké ve Vlkánici, u Žeporeje, na Valdeku, v Strakonicích, v Jindřichovu Hradci a j. v. Všady, kde se okazuje, nalézám božišťata, žárovišťata a pohřebišťata pohanská. Zde nad vsí Labí (Bílá) (Labe = Bela, Albis, Alpis, Elbe z Labe pochodí a Labe opět z Bela z bělosti, bílého atd. Labati slově také polikati. Ten to labá, labe, poliká, dáví, hltavě požívá atd.) je hora, jenž Peklo slově, tedy zde musí býti také Ráj nebo Jarov čili Nebo-Žiza, Nebo neb peklo, kam se odsuzovaly duše, od poh. Boha Provy. Zde se i pes černý a ohnivý okazuje, vítr se strhne prý, když se zhatí. Zde v Pekle opět oběti Gernobohu (Zlobohu) za dnů poh. k ukrocení jeho, aby lidem Raroh (Rarášek Ďábel, Čert, ďas atd.) na statku, na dobytku, na osení, ovoci neškodil, se vykonávaly.

Hastrman, Vodán, Vodník. Živel vodní zosobnělý pod způsobem zeleného mládence, chodí jako mladík v zelené kamizolce v červené čepičce, z levého šosu mu voda kape; kde není vody, nemá moci; jest to bůžek dobrý a zlý. Vypravuje se o něm: když si Vodán při měsíčku v noci šil boty, měsíc se mu za oblaka skryl, aby nemohl šíti a spravovati si boty (oděv na sebe, měsíc mu to kazil, neb když svítí měsíc, nikdy neprší) odpověděl Měsíci: »Svěť si nebo nesvěť, já budu přece šít,« (já budu přece dělat, šít, tvořit, hotovit, vzrůst a oděv bylinám dávat). Jeden voráč, pasoucí koně v noci, slyšel to na hrázi, co Vodán měsíci pravil, tudy ho holí, Vodána, přes záda udeřil, až se do rybníka svalil, nevěda, že mu to oráč udělal, alebrž myslel na Měsíc; protož pravil: »Svěť nebo nesvěť, já budu přece šít, já to znám;« patrně šít a zpravovat. On vyvěšuje pentličky pestré, strakaté, bílé, červené na vrbách při rybníce. Jedenkráte Vodán z Turska vyšel utopit do Prahy jednoho kočího, sešel se na cestě s jedným spolucestujícím, jenž se ho optal, kam jde, tedy se mu přiznal, aby se díval, až ho bude topit, aby mu ničehož neříkal, že ho utopí (mrak oblakový a dešťový měl ho u mostu utopit) stalo se tak. — Jednou čimští pásli koně u Haber na lukách u rybníka. Vod an přišel k nim jako kůň, voráči chtíce si naň sednout, on ale se ubíral k rybníku a skočil do rybníka a tam se zachechtal a zasmál se jim, že je ošidil a kdyby byli voráči naň sedli, byl by je byl utopil. Hastrman šije, to jest v přírodě . . . síla Boží, obléká se do oděvu, do bot, šatů, proti zimě se obléká do kůry, listů, květu atd. v symbolu.

Hora Vidoule, nad Jinonicemi, z dějů českých vůbec známá. Okolní obyvatelé této hory berou písek bílý ku omývání nádob, stolů a podlah atd. Za mých dnů se osob při odbírání téhož písku zasypalo: 1) Majer, zedník mladý z Butovic r. 1811, 2) Raulich, vejminkář z Jinonic r. 1821, 3) Antoš, mladý chalupník. Potom se zase dva odtud zasypali mezi tímto časem a r. 1852 d. 31. pros. děvečka chudá z Jinonic