Za starejch časů byli v jednej jsi dvá bratří. Jeden by] ševeem a druhej krejčím, měli vobá dvá bídu. Švec měl málo práce, nebo i sedlák chodil v letě bos; jedny boty mu trvaly dvě zimy. Krejčí to neměl lepší, protože tenkrát kabát trval celejch sto let. Děroušek jej nosil, otec jej nosil, syn jej nosil a vnuk už musel bejt marnotratník, esli si novej zřídil

Dřevěný kostelík v Sedlištich u Frýdku.

Tak museli naši dvá bratří, dyž chtěli bejt živi, upustit od svýho umění a nádeničit a chodit do lesa na dříví a v městě ho prodávat. Jednoho dne švec z velký bídy chtěl se voběsit. Připravil si provaz na větev. Tu uslyší hlas, skoval se do houští a čekal tiše. Hluk se množil, hlasů přibej-valo, švec pozoroval, že jich de více. A skutečně viděl dvanáct mužů podivně voblečenejch. »To sou loupežníci«, vzdychnul si švec, zacpal si uši a zakrejl si voči, aby je neviděl, ani neslyšel. Ty ale vcházeli do velkýho dutýho dubu, kerej stál asi deset kroků vod ševče, a skládali z mezků všeliký drahý věci a dávali do dubu. Dyž všichni v dubu zmizeli, zavřel se dub sám sebou. Ale po chvíli slyšel z dubu hlas: »Sesáno, Sesáno, vodevři se!« — po třikráte. Hned se dub vodevřel, a loupežníci z hejtmanem vyšli