str. 236
n. G. Já sám pamatuji se na ni velmi nejasně z dětství; snad učitelstvo tamější vědělo by více. A. Martínek, s. prof., Příbram.
* Počítadlo »En ten týna«. U nás, ve Vlašimi, jako hoši užívali jsme říkadla toho nejraději při hře zvané »žmukaná« (snad jinde zvaná »na schovávanou<). Hrající sestoupili se v kruh a jeden začal počítati, počínaje od sebe, v právo, a to takto: En ten tyngl, severaka vyngl, se-veraka vyk a vyk, na kolik? Hoch, na něhož dopadla poslední slabika -lik, řekl nějaké číslo, ku př.: >na 15«. A nyní začalo se počítati od něho počínaje v právo, až ten, který byl patnáctý, vystoupil z kruhu. Tak se počítalo dále, až zbyl jediný hoch, který potom >žmukal«. Totiž postavil se do >žmutku«, odvrácen od ostatních, kteří se schovávali. Když byli všichni schováni, křikl někdo »už«, načež hoch »žmukající« hledal ostatní. Zatím co hledal, snažili se ostatní dostati se do >žmutku<. Kterého hocha hledající buď nalezl schovaného, nebo dostihnul při útěku a uhodil, ten musil nyní sám »žmukati«. Což opakovalo se tak dlouho, dokud nás hra neomrzela. JUC. Ad. Němeček.
* Dětshé počítadlo. V dětských dobách (jsem rozena r. 1875) v usedlosti nazvané Panenská za Strahovskou branou hrávaly jsme si na babu, při čemž jsme odříkávaly: »En ten týna, sou raka dýna, sou raka dykyta, buja buja buc, tys to všecko zbuc.« Stály jsme děvčata v kruhu a jedna z nás odříkávala říkání. Na každou přišla jedna slabika, což vyznačovalo se tím, že při vyslovování jednotlivých slabik dotkla se prstem ukazováčkem té, které zmíněná slabika platila. Na kterou došla poslední slabika, musela z kruhu vyjíti, a začalo počítání znova. Tak to šlo stále, až zbyly v kruhu toliko dvě. Nyní třetí, některá z těch, které již dříve z kruhu vystoupily, zakryje rukou oči jedné ze dvou zbývajících (kterékoliv) a táže se: >Na koho přijde nebo na koho nepřijde?« Odpoví-li >na koho přijde«, počne říkání velice pozorně znova slabikovati a jest babou fa, na kterou poslední slabika přijde. Odpoví-li opačně, jest babou druhá. A. Hanušova.
* Kalichy, ozdoba stavení, mat, průčelí, střech (č. 4.). V Habrech i některých osadách okolních jsou kalichy jako makovičky střešní dosti hojny, zvláště na stavbách starších. Dříve prý byly ještě hojnější. Pátral jsem již dříve po účelu těch kalichů na stavbách zděných, a dostalo s& mi různých odpovědí: a) V domech těch bydlili Husité, proto prý na štítech označeny jsou kalichy, b) Před požárem velikým v Habrech byly domy řemeslníků označeny na štítech odznaky řemesel. Po požáru dány tam kalichy jen pro vyplnění místa a pro ozdobu, c) V domech těch bývaly hostince (nejméně pravdě podobné). Pokud týče se makoviček — kalichů na dřevěných starých domech, vypravovali : a) Na kterém stavení,, je kalich, tam dříve bydlili Husité, později evangelíci, b) V době náboženských bouří, kdy Husité pronásledovali katolíky, byli všickni přívrženci nového učení nuceni na střechy dávat si kalichy — makovičky, aby zachránili se před nebezpečím a před smrtí, protože Husité každého katolíka zabili a stavení zapálili. Jen stavení kalichem označených ušetřili.
|
|
