str. 247
psice, což to činíte bez studu? I počnu jim o tvém soudu a příchodu předkládati, na čež nic nechtěli dbáti, pravě jim, že jest to hanba. Tožť hned jedna stará baba oboří se na mne tuze, řkúc: Chceš-li tu býti déle, pomlkuj ty, starce lysý, slýchala jsem dávno kdysi o tom soudu hned z mladosti, teď jsem již přišla k starosti a soudný den vždy ještě tam, čistý já o to pokoj mám. Nejsou to než babské básně, vymyšlené lidmi krásně. Nic vy, děvčátka, nedbajte, jedno vy sobě pohrajte. Když jsem já bývala mladá, skákala jsem také ráda, jednala bych tomu katy, a bych sobě s pacholaty neměla čistě pohráti, nemohla bych ani spáti. Slyše je taková slova, řekl jsem té babě znova: Babo, vseckna's ne-spůsobná a více k ďáblu podobná, měla by jiné trestati, dobrý příklad mladým dáti, a ty pak místo příkladu ještě jim dáváš zlou radu Pán Bůh tě bude trestati, to máš konečně shledati, čině zle. toho nevidíš, o, že se v hrdlo nestydíš ! K tomu mi ta baba řekla : Čert-liž tě nám přinesl z pekla? vymořený starce lysý, nahlédnemeť v oči, čí jsi. Pustím-liť na tebe chasu, oškubíť ostatek vlasů a prvé jest co koleno, schytím-liť na tě poleno, žeť tak dám v tu hlavu lysou, poznáš babu, na mou přisou.*) V tom mne uhodí přeslicí, a toť mladí i velicí vespolek chtěli mně rváti, mělť jsem tu teprv vyhráti, než že jsem utekl z světnice, nevracel jsem se lam více. Běžel jsem spát do stodoly, téměř jsem zmrzl napoly, neměl jsem se přikrýti čím.
Rovněž neutěšený obrázek staročeského života chodcovského, žebráckého odvislý jest značně od originálu německého ; český rýmovník přes to rozvádí verše německé šíře, v zajímavé líčení podrobností při podvodném přestrojování lstivých žebráků a jich žen:**) A také za našich
*) Přisou, Přisou Bohu, Přisahám Bohu — tak se po staročesku v lidové
řečí zaklínali.
**) Str. 172—173: „ . . . Es verderbts auch ein beüer dem andern. Es sint ir vil, die im lant rumb wandern, die sich mit gesundem leib drauf neren, damit sie sich nur der arbeit erweren. Sie stellen sich als heten sie grossen gebrechen, machen sich krank. Komen sie aber zu zechen, sie fressen, saufen und sein vil kecker, denn mancher, der hat wisen und ecker. Denn ich thet ir eins mols im kretschem vil ergreifen, da tantzten sie nach der sackpfeifen und spilten mit einander der örter. Auch hetten sie seltsam Sprichwörter, dass ich darin kein deutsch verstunt. Auch hetten sie bei inen einen hunt, der kunt tanzen und überspringen : da lachten sie der selben dingen. Wenn der hunt thet tanzen und huppen, liessen sie im machen ein feiste suppen, schniten im auch semel drein; noch wolt der hunt nicht hungrig sein, er wolt nicht gern dran riechen. Darnach theten sie in iren seeken rüchen, da funden sie semel, die schmirten sie mit butter, das frass der hunt für rein futter Darnach theten sie mit dem hunde kurzweil treiben. Auch waren bei im etliche weiber, die haten sich verbunden und verhuselt, waren beschissen und betuselt. Ire mentel waren ganz überal geplezt, allenthalben mit flecken besetzt, schwarze Schleier und böse schu. Höre nu, was trug sich zu! Wie sie gezecht hatten aus den flaschen, theten sich die weiber waschen. Da waren sie gerad von leib, als irgent eines bürgers weib. Des morgens, wie sie aufstunden, ir angesicht sie wieder verbunden, da sahen sie hesslich wie der teufel, dass ich gleub on allen zweifei, sie weren lam von mutterleib geborn. Ich het darauf ein eid geschworn, sie weren lam an iren glidern, welche sie doch wol kunten bidern . . ."
|
|
