Kerak Pán Bůh má rád svý nejmenčí

Tak byl jednou jeden sirotek a byl dětinskyj. Nebylo teky divu; nemíl žádnýho, byl jako kůl v plotě a rošt jako dřevo v lese. Rodičů nebylo a cizí lidí — hdo pak se zeptá takovýho: »Máš hlad? Humíš se modlit, nehumíš?« Tlouk se tak po střídě chalupu vod chalupy, každyj den jiný domovo nebo eště lip — žádný. Necitové eště se mu posmívali a postrkovali s nim všelijak. A tak se jednou stálo — ten sirotek přišel ťeký do kostela, kněz zrovna kázal: »Hdo pude rovnou cestou, přídě do nebe.« A potom vykládal kněz vo nebi, hdo tam přídě že se zbaví všeho trápení a vší nouzi, tam že bude jenom radost a radost. »Nu,< myslil si ten sirotek, »dybych já se tak moh zbavit tý vopuštěnosti, tý bídy a tich houstrků a do nebe bych se dostál, jen jít rovnou cestou: to já se tám můžu vydat hned.« A hdyž hudělal kněz Amen, pospíchal chlapec ven a nedbal na nic a na žádnýho, šel a šel — šel rovnou cestou. Hale brzy viděl, že to není snadlý, jít rovnou cestou. Hdyž chtíl jít rovnou cestou, musel brzy sejít ze silnici, kury šichni chodí, musel maním přes roudy a přes běhna, přes škály a přes močáry, přes trní a bodláčí, přes doly, hory a vody. Ubožák dětina zkusil dost; nohy ušlí samá krev, teký ruce dost poraněný! Ale nedbat nic. Hdyž si zpomíl, že rovnou cestou přídě do nebe a zpomíl na to svý trápení vod maličkosti, šechen se pokaždý poslnil a pospíchal s kuráží dál, rovnou cestou — do nebe. Šel, šel dlouho a nebe se nevokazovalo. Přišel až někam do cizího kraje, nevěděl ani kde je. Naposled dostál se do lesa a hdyž vyšel z toho lesa, rovně před nim na kopci stálo velký stavení. — Huž se šíralo, hale na kopec na to stavení pěkně svítilo slunce. >Tu je jistě to nebe,« myslil si ten sirotek. »Sudýž se šírá ha jak táni pěkně svítí slunce! Tám je jistě nebe.« A jak byl zmořenyj a ušlyj, chutě tám! No, přídě von tám — stavení verevřený, ale nihdež žádnyj. Líbilo se mu tám vopravdu. Vejde dovnitř, přídě na velký, dlouhý chodby a tám samý velký vobrazy, chlapec je eště nihdá neviděl. »Trefa,« myslil si sirotek, »tu huž sem na kraji v nebi.« Šel potom po chodbách, až přišel, kde visíl na kříži velkyj Kristus Pán. Von nebohyj ani nevěděl, hdo to tu visí, ale hdyž se tak na Pána Krista podíval, bylo mu ho líto. Povídá: »Chudáku, tak tu tak musíš visit a si tak bledyj a suchyj, na tebe tu asi šický zapomínají.« Ha tak se mu tak zdálo, jako by se byl Pán Ježíš tak dobrotivě na něho podíval, že se na něho tak dobrotivě eště jakživ žádnyj nepodíval. Sed si pod křížem, aby si drobet vodpočal a díval se na kříž a povídá zas: »Počkyj, tady pryj je šeho dost! Až já dostanu, já na tebe nezapomím, já se s tebou budu vo šecko dělit.« A zase Pán