a dobře placené místo na lodi, s níž jsem jel do Severní Ameriky, již jsem potom celou projezdil. Byl jsem v Novém Yorku, Chicagu, San Louisů, Novém Orleansu a ve všech větších severoamerických městech. Když mně peníze došly, pracoval jsem tři měsíce v Pittsburku a dva měsíce ve Filadelfii v továrnách na lokomotivy. Ale musím říci, že tehdy se mně pořád zdálo, že se dovednému a přičinlivému dělníku vede v Rakousku lépe, nežli v Americe. Proto jel jsem zase zpátky domů, kde jsem pobyl 14 dní, a když jsem opět nic vhodného pro sebe nenalezl, odcestoval jsem s uspořenými v Americe penězi zase do Hamburku, odkud jsem se znovu jako třetí strojník dal najati na loď, s níž odjel jsem do Buenos Aires, kamž jsem však zavítal s prázdnýma rukama.

Krajanů nenalezl jsem tam žádných, a Němci raději svůj původ zapřeli, aby Evropanu nemusili pomoci. Jsa beze všech prostředků i přátel odebral jsem se z Buenos Aires jako emigrant do argentinské provincie Parany. Táhl nás tam celý zástup, také asi 20 židů s rodinami. Když jsme dorazili na určené pro nás místo, dostali jsme každý pár volů, ruchadlo, čtyři plachty na stan a 20 hektarů půdy. Místo to, kolem něhož na 15 mil byla samá liduprázdná pustina, jmenovalo se colonia carito, z níž jest dnes již značné město. Kdo tam z emigrantů vydrželi a pěstovali obilí, ze všech jsou dnes zámožní lidé.

Já jsem tam však vydržel zrovna celý jeden den a nechav všeho cestoval jsem zase zpálky směrem na východ. Při tom však musil jsem přejíti řeku Paranu, která jest velice široká a přes niž tehdy nebylo žádných přepravních prostředků. Abych se přes ni dostal, pomáhal jsem jednomu obchodníku dřívím, který měl na ni plachtovou loď, nakládati dříví a s ním jel jsem do Rosaria, odkudž se právě začala stavěti dráha do provincie Mendozy.

Přijal jsem práci při této stavbě a v krátkosti stal jsem se dílo-vedoucím a začalo se mně dosti dobře vésti. Když pak se^uráha ta začala stavěti dále z Tucumanu do Solta a Jujuj, byl^jsem jako přednosta dílen poslán do Buenos Aires, kde jsem musil složit zkoušku jako stavební inženýr. Napotom jsem na základě toho při stavbě této trati řídil práce 400 i více dělníků rozličných řemesel. Když byla r. 1886 stavba dráhy té ukončena, byl mně plat snížen, a proto zařídil jsem si samostatný kupecký obchod a přišel jsem s podnikem tím do příznivé doby. Za dvě léta vydělal jsem více nežli 12 000 pesos,*) s nimiž jsem se hodlal navrátiti do vlasti.

Avšak osud můj chtěl jinak! Na místě cesty domů oženil jsem se zde a koupil jsem si v Tucumanu menší továrnu na výrobu macaronů a později postavil jsem si k ní menší mlýn, v němž mohu od 6 hodin ráno do 6 hodin odpoledne semleti 3000 kl. mouky a krupice, což všechno sdělám zase na nudle, zaměstnávaje 35 dělníků. Výrobky své prodávám ve zvláštním obchodě ve velkém. Štěstí mně stále přálo, tak že jsem měl