Co si vypravují moravské zvony.

Zvon není pouhým mrtvým, tvrdým, kovovým, studeným tělesemt nýbrž takřka živou duší obce, s níž dovede cítiti v trudných i radostných okamžicích života. Živá obrazotvornost našeho lidu slyší v hlase zvonů ohlasy svých vlastních citů a zvukům jeho podkládá smysl různý — hlas zvonů hned lká se zarmouceným srdcem lidským, hned zase vítězně-a jásavě hlaholí s radujícími se lidmi, jindy zase zní kovový zvuk jejich vážně aneb káravě i výsměšně.

Poslechněme, co si vypravují zvony ve své tajuplné řeči, jejíž smysl podařilo se vystihnouti bystré a živé vnímavosti našeho lidu.

Ve Slavkově u Uh. Brodu rozhlaholil se stříbrný hlas umíráčku, hlásaje všem obyvatelům malé vesnice smutnou zprávu: »Krhošéák umřel, Krhoščák umřel.« Brodský umíráček hned oznamoval zprávu tuto dále-slovy: »Už umřel, už umřel,« k čemuž dodávají hlasy zvonů v Předklá-šteří (u Brna): »Už ho nesou, už ho víckrát neponesou.« I zvonek na věži chudého kostelíka ve Stráni projevuje svou lítost slovy: »Už je tam, už je tam,« a umíráček hradčovský slova jeho opakuje. Hlas zvonu v Li-tultovicích loučí se se zemřelým: »S Pánem Bohem do dolina, přikryje tě žlutá hlína.« Z Jaroměře pak ozývá se hlas: »Umřel, nechtěl, musil,« a hlas zvonu příborského podotýká: • »Kdo umřel, ten tam, nepřijde již k nám.« Tak soudí také zvon ze Lhotky, an praví: »Kdo umřel, ten tam, nevrátí se již k nám.« Na konec zvon hradčovský modlí se nad hrobem zemřelého: »Libera nos Domine.«

Sotva umlkly tyto hlasy, zní nová zpráva z Pašovic (Uh. Brod): »Mandaska, škopíček, umřel nám tatíček,« a z Provodova dovídáme se,