Toho týkají se pověsti. Ve Velké Byteši se vypravuje: Na pastvině u Vel. Byteše pásla mladá pasačka, dcera obecního pastýře, skot i brav. Pozornost její byla obrácena na vepře, který již delší dobu ryl na jednom místě. Když jej odehnala, vrátil se a ryl dále. Konečně se vzdálil a tu se přiblížil býk, jenž rovněž na onom místě počal hrabati. To bylo dívce nápadné. Šla tam a spatřila kovový pruh ze země vyčnívající. Plna údivu pospíšila domů a zvěstovala tuto událost svému otci. Tento přispěchal na naznačené místo s několika sousedy a počal s nimi kopati, až vykopán zvon, v němž byla veliká zlatá monstrance, jež byla zasypána prosem. Zvon byl ihned přenesen do města a tam proň vystavěna zvláštní pevná věž. Hlas jeho byl tak silný, že musela býti do zvonu provrtána díra a zalita olovem. Monstrance ve zvonu nalezená chová se dosud v městě a nosí se jen dvakráte do roka kolem chrámu. Praví se, kdyby celé mřsto lehlo popelem, že za tuto monstranci bylo by krásněji a nádherněji znovu zbudováno.

O zvonu opatovském se vypravuje podobná pověst:*) »V těch místech, kde stával klášter, ryla jednou svině a vyryla zvon. Celé městečko sběhlo se na tu podívanou a mnozí tvrdili, že jim ten dar samo nebe posílá, neboť neměli ani v kapli velkého zvonu. Konaly se honem přípravy, aby zvon byl co nejdříve na věži. Každý se těšil, jak asi bude zníti, až se bude na zvonici houpati a lid ke službám Božím svolávati. I poslali hned mistra tesařského, aby postavil stolici a opatřil rumpály i lana. A když jej pomalu na věž táhli, hrála hudba a na sta lidí stálo vůkol. Dívali se bojácně, aby se nestalo neštěstí. Konečně dostali jej šťastně na věž a zasadili do železných pánvic, jež zvučně klapaly, když se zvon v nich houpal. Lid byl již netrpěliv, ale musil ještě počkati, až se zavěsí těžké srdce. I to konečně vykonáno. Zvon rozhoupán a když byl v letu, pustili srdce. Ozvaly se první jasné a zvučné rány — a lid ustrnul leknutím! »Sau! Sau!« (svině) hučí zvon a čím déle zní, tím větší truchlivost zmocňuje se posluchačů. »Ustaňte!< volá vážný hlas ke zvoníkům a zástup opakuje hlasitě: »Ustaňte! UstaňteU Zvon dozněl a nyní rozhučel se hlas lidu. Radili se sem tam, ale nic moudrého neuradili. Po chvíli usneseno, aby zvon ještě jednou zkusili. I dali znamení a zvoníci rozhoupali znova nalezený zvon. Avšak ó běda! »Sau! Sau!« ozývá se opět z kovových úst, tak že si mnozí uši zacpávali, aby raději neslyšeli. Zvon dával zřejmě na jevo, že jest zneuctěn proto, že nečisté zvíře se ho dotklo. Co počíti? Takovými zvuky nechtěl lid býti svoláván do kostela a nikdo si také nepřál, aby po smrti zvon za něho vyzváněl: »Sau! Sau!« Uradili se tedy Opatovští, že dají zvon přelíti. Bylo jim sice líto krásných ozdob — ale co jest zvon bez hlaholu? Odvezli jej tedy a za několik neděl dostali přelitý. Opět bylo napětí myslí, nové bázlivé očekávání. Opatovští byli odhodláni, že zvon opět zakopají tam, kde jej našli, nebude-li jinak zvo-