psaný dopis nebo knihu, jež byla vypůjčena nebo se měla vrátiti Lknih-kupci. A proto asi málokdy dojdou tyto opravdu zajímavé věci spravedlivého ocenění, neboť projevuje-li se kde jak jasně duše dítěte a jeho vnitřní život, jest to v tomto křeslem, v těchto papírech tak cenných a přece tak nevšímaných a tak důležitých. Dá se děcku zpravidla kus papíru a tužka: »Tu máš, maluj!« a často se dokládá »a dej pokoj!« A ten malý drobek maluje a maluje a čárá tolik, kolik mu stačí papÍRK_neJbo--to1ik, kolik zmůže. Pak se ty papíry zahodí a nikdo se nepodívá, pokud ručka maličkého stačila jeho myšlénkám a pokud rozum dítěte přizpůsobuje se celému okolí. Někde vol-

Kostel ve Starých Hamrech na Ostravici.

něji, někde rychleji rozvíjí se duše dítěte. Kresby malého Dušana, k nimž přeochotný tatíček jeho připojuje výklad, a kresby maličké Handy, přiložím za doklady. Jsou stejně staří. Dušan omezuje se jen na jednotlivé osoby a věci, kdežto Handička »maluje« roztomilé genry. »Koukni,« povídá, »tohle je tatí a tohle je mami.« — >A tohle je Zdislav a Milouš.« »Ba ne! To je kuře a kočka, jak se perou!« Nebo jindy: Hádej, co jsem to vymalovala.« — »Neuhodnu!« — »Tak se podívej, to jsi ty a máti.« — »Tohle je máti!« ukazuje otec na prvního panáka. »Ba neE Tohle jsi ty.« »Opravdu jsem to já a tohle je Ferda!« — »Ba né! To je kočka!« — sAle kočka má čtyry nohy.« — »To je kočka docela mali-linkaiá.« — »Ale docela malilinkatá kočka má také čtyry nohy!« —