Stařec (rozdurděn\ Co, dědeček, povídám, žádný dědeček, vnoučata nemám, a o berli nechodím. Ještě bych, povídám, vás i v tanci všecky do kapsy strčil. (Odhodí hrábě, chytí kmotru, zpívá a točí se s ni obratně po jevišti za zpěvu: „Jáne, to ty, koupila's mi nový boty. " Erben 186 str.) Ke konci vpadnou všichni do zpěvu. Pak se smějí starci, který udýchán zdvíhá hrábě.

Stařec. Tak povídám, kmotra, jde mi to ještě, co? Od podlahy w-Jeir kdyby tráva nevadila! A což za mladých let?! To bejvalo písniček a tanců podle jejich noty!

Žena. Eh jděte, jdětež, starý blázne. Už byste mohl mít rozum. Už je padesátka pryč!

Stařec. Eh, co rozum? Povídám, veselost je rozum. Nač se kabonit. Je to jedno, za mý slzy mně šenkýř ani holbu piva na kvasnicích nenaleje. Ale teď zas do práce (přehrabuje). Tak, kmotra, povídám, co váš táta, už je doma?

1. pomahač. Kam pak jste ho poslala?

Žena. Poslala! Ten se dá poslat! Najednou si vzpomněl, že strejci u Oleš-nice půjčil stovku, a šel si pro ni. Práce že není a za 4 dny že se vrátí a byl tam 8 dní.

1. pomahač. Už jste se bála, že ztratil vratičku, anebo že se vám do jiné hezčí ženské zakoukal — ne?!

Žena. No tot, takový on není! Ale co já s děckem sama? Už jsem si poplakala, že se mu něco snad přihodilo.

Stařec. Ale, povídám, přišel!

Žena. I přišel. Rozpráví, rozpráví, jak pochodil, jak spal a co zažil, a — najednou se vám zamysli, mlčí, bafá z fajky, jako kdy chalupník peče na obžinky, přechází a ani slovo, černé ani hile! Ptám se — nic — ptám se ještě — zabrumlal — uhodím na něj, co mu je: Vybaf, abych mu dala svatý pokoj, a výběh na zápraží — a seděl, seděl, špekulíroval. Měsíček už svítil, teplo bylo, sedla jsem si také ven. Najednou vyskočí, křikne: „Už ji mam" — a dá se do smíchu. Povídám: ,Blázníš, nebo co ti je?' ,1 slyšel jsem tam písničku, novou, jedna holka ji zrovna v ty dny u strejce složila. Hezká, čistá písnička, naučil jsem se ji a teď jsem na ni ne-

moh a nemoh vzpomenout. Zněla mi v uších, v hlavě, a ne a ne ... ahá! A nyní právě jsem si vzpomněl, a hned začal zpívat.

Stařec. Povídám, která pak to byla?

1. pomahač. Kmotra, zazpívejte ji... rád bych při muzice pozlobil muzikanty, jestli to dovedou sehrát.

Žena. Počkejte . . . takhle začíná ^zpomíná). Co ten ptáček povídá, co na dubě sedá, která holka hocha má, že je vždycky bledá. (Ostatní poslouchají, pak :)

Stařec. A co se ty, mynářovo děvče, mračíš? Slyšíš, povídám.

Žena. Ale nechtě ji, není jí dnes do smíchu.

Stařec. Jindy jako křepelička samý smích, a povídám, dnes . . .

Děvče. Co pak nevíte, strejčku, že (pláče).

Stařec (vzpomene si). A takra! Dnes jeli k odvodu, (škádlivě) poslouchej, jen co je pravda, povídám, hezký je tvůj chlapec, jako sosna, ten se jim bude líbit, ten půjde pod míru. A slušet mu to bude, to bude vojáček jako malovaný! Holka, povídám, povídám, to budeš koukat, až ti zanotuje: „Jestli mne ráda máš." Nevídáno, tři léta, to uteče jako voda.

Děvče. Strejčku, že můžete takhle mluvit, když mi srdce puká ouzkosti.

Žena. Proč ji nenecháte, je jí dost hořko, dívejte se — od odvodu se každou chvíli mohou vrátit, děvče strachem sotva stoji a vy ještě popichujete.

Stařec. No, no, no ... Nemá proč plakat. Však, povídám, jeho táta nadarmo nebyl párkrát v městě, a cinkaly mu — cinkaly (louská prsty). Jediného syna si přece, povídám, nenechá vzít na vojnu, toho dovede vykoupit. Za peníze všecko . . . povídám, (zanotí): Že peníze světem vládnou...

Děvče. Kdyby to tak Pánbůh dal, a bylo to pravda.

Stařec. Bude to pravda, věř mi, děvče, povídám, věř. A potom (potutelně) ženit se bude moct — povídám — děvče — ženit, ženit, povídám. (Vesele.) A to bude svatba. To si zas zařečním. povídám. A že takový starý, zkušený řečník jako já dovede, já řku, povídám,