si pořečnit! V tu chvíli musí všechno plakat — povídám — a v tu chvíli se zase smát. Plakat a smát, jako na drátkách. A pak až půjdem z kostela — děvče — pak ti zazpíváme, povídám, tu nejkrásnější — tu, kterou taky mé nebožce ženě zpívali. Víte, kmotra, tu, víte . . . (Žena začne s citem zpívat, stařec utíraje slzy se přidá.) Pověz ty mn°, hvězdičko má, jsi-li jasná nebo tmavá. (Erben 47.) (Do zpěvu z dálky .zazní muzika a tlumený zpěv ,Už na vojnu jedeme' Erben, melodie 220)

Stařec (nechá zpěvu, rovněž poma-hači a běží v právo). Už jsou tu — povídám, plný vůz napřed — ale to nejsou naši. (Zmizí,s jeviště).

Děvče. Panenko Maria Svatohorská, oroduj za nás!

Žena (jde k ní a těší ji). Neplač, holka, nenaříkej, bude dobře; holka, ty jsi jako Boži umučení, co se třeseš?

Hoch se objeví v právo: „Zlato moje!"

Děvče (běží k němu). Jeníku můj, jsi to ty (dívá se mu do očí, se strachem), tak co je, pro Boha tě prosím? Mluv, povídej!

Hoch. Neodvedli mne, hrdličko, jsem jako pták! Ted už mi můžeš, zlato

moje, svobodu moji svázat třebas roz-marinou.

Děvče. Tolik jsem pro tebe strachu ^ytrpšla, celý den jsem proplakala . . .

Žena. (jako k sobě). Svatá pravda, to bylo slz. Budou pěkný otavy, louka čerstvě pokosená, skropená panenskými slzami! To říkával nebožtík tatínek, dej mu Pán Bůh věčnou slávu.

Hoch. Celý den jsem jen na tě myslil a když páni řekli, že na míru nejsem, vyrazil jsem z hospody jako vítr — křičeli na mne kamarádi, volali — marně — letěl jsem honem, honem. Otec mne na náměstí chytil a posadil na vůz, a tak jsem dojel dříve, než naši přijdou. Ale; zlatičko, hubičko moje, pojď, půjdeme k panímámě, pojď. . .

Děvče. Můj Jeníku, hochu můj! (Odběhnou )

Žena (sbírá hrábě). Blázni mladí — abych za ni hrábě sbírala pro samou lásku. No, byli jsme také tak. Však jim to život později také schladí, tu horkost, to jim také přejde . .. Mladost, radost! . . . (Kývá hlavou a dívá se za nimi. Odchází, znova zní zpěv vojenské písničky rozjařených, blížících se rekrutů a opona mezi tím zvolna padá.)

Byl jeden táta a ten měl tři syny. Dyž byli velký, poslal dva na vandr. Protože se jim špatně vedlo, přišli zas domu. Ten, co byl zatim doma, menoval se Honza. Vysmál se těm dvoum a řek, že to neumí, že pude na vandr sám. Tak se žebral a šel. Přišel k jednomu zámku a žádal vrátnýho, aby měl dovoleno k pánovi se přihlásit vo nákou službu. Vrátný se ptal, jak se menuje, i řek »Honza Převaírem«. Tak ho nechal vrátnej k tomu pánov. Dyž prosil pána, esli by ho moh k nákej službě potřebovat, tak pán svolil, že může bejt za lokaje a ptal se ho, jak se menuje, i řek »Honza Kuřátko«. Pánov bylo slovo Honza velmi směšný a řek: »Snad Vás mužem menovat »Johan« neb »Žáni«. Honza byl uražen, -domníval se, že mu pán chce tim přezdívat. Pán dyž viděl, že Honza se