Pražma.

O pražmě nebylo dosud pojednáno souborně v literatuře naší; známe ji jen ze slovníkův a nepatrných narážek tu i tam. Podle Kuldy, který píše »pražmo«, jsou to vůbec zrna obilná, neb klasové upražení a vymnutí než úplně dozrají; také zrní všelikého druhu v troubě upražené, kteréž pak v ruční stoupce na drobno se roztírá a za potravu slouží. Odtud, že naši předkové strojili si postní jídla : puěálku, pražmo a polévku z něho, »praženku«, slově prý druhá neděle postní (Remi-niscere) »pražná«.1)

Souhlasím s výkladem slova »pražmo«, ale tvrditi, že by od toho pocházel název oné neděle, pokládám za pochybené. Kulda sám podotýká správně, že »pražmem« jest rozuměti klasy nezralé. A kde by se vzaly o druhé neděli postní, tedy koncem února nebo v březnu?! Omyl jest tu zjevný, ať již slovná příbuznost svedla spisovatele, nebo matné vypravování někoho. Pražmo jest přidáno nemístně k neděli pražné. Jungmann uvádí ovšem, že pražma znamená pražený ječmen, pšenici a hrách, ale nepoznamenává, kdy se připravuje. A přece právě to jest nejdůležitější.2)

Také Hanuš dotýká se pražmy, ač jen povrchně, píše: Před žní je obyčejem v Čechách pražiti pražmo t. svařeninu z prvních plodin obilných (žita, pšenice, hrachu 3). Ohledneme se po minulosti tohoto slova. Jungmannovi jest známa »pražma« i »pražmo«; posledního užívají též Hanuš i Kulda. O dozrávajícím obilí říká se, že chytá pražmu; někde jmenují pražmou též vůni obilnou.4)

Staří slovníkáři čeští věku XIV. zapsali též »pražmu« mezi plodinami, a to ve smyslu »prvnost«, t. j. první plod. Byla patrně již tenkráte známa a zobecněla a tudíž i původu prastarého.5) O pražmě do-