čítáme se dále v legendě věku XIV., zvané >Ježíšovo mládí«, a byť i tato byla vznikla z předlohy latinské, nicméně jest zajímavá popisem, z něhož lze aspoň něco usuzovati o pražmě staročeské. Popřejme sluchu legen-distovi staročeskému, který píše : »Toho léta hlad w Egyptě weliký bieše, a Josef chleba nejmějieše Ježíš wzem hrst pražmy, mlátiti, a Josefowi káza nositi: i umláti korcuow pšenice třidceti. Když uzřechu to jiné děti, každý poče swú kytku pražmy mlátiti, celý den mlátiwše, nejmějechu co wzpěty nositi; proto šě naň počechu hněwati, a k swým starostám jechu sě žalowati. Tehdy starosty jechu sě pražmy prositi, an je poče po kytce dařiti; a komuž kytku dadieše, ten pražmy do roka jmějieše.« 6)

Jiným pramenem k poznání pražmy jest cisiojanus z r. 1444. [Týž udává čas, kdy pražma se vyskytuje: »Grwnec erazmowi dá jahody, barnab pražmu witowi.«7) K tomu dlužno poznamenati, že u našich předků červenec značil šestý měsíc (Juni) a naopak červen byl jim červencem. Že Erasmus, Barnabáš a Vít jsou jména světců, jichž památka připadá na červen, netřeba, tuším, podotýkati. Tedy z obilí ve druhé polovici června byla pražma. Podobně čteme ještě v cisiojanu ze Zahrádky duše r. 1520: »červenec Erazim mu dává hody, barnab pražmu vyvodí.«8) Vraťme se ještě do věku XV. Zvláště jest důležitý doklad, zapsaný smutně v osudech jednoho z měst českých při roce 1442. >Téhož léta v pondělí po Sv. Janu Křtiteli shořela jest viece než polovice města Strakonického, z neopatrnosti dětí, ježto pražmu pálili.« Zprávu tu přejal též Hájek a Veleslavín; oba píší, že děti zapálily »opalujíce pražmu«.9) Z toho usuzujeme, že pražily klasy přímo v ohni nekrytém, rozdělaném venku, což ostatně dosvědčuje i neštěstí z toho. Byla tedy pražma i pochoutkou mládeže.

Chceme ještě všimnouti si narážky u Chelčického (stol. XV.). Týž praví mezi jiným výkladem písma, že učedlníci měli někdy nedostatek a »protož vymínajíce klasy, živili se pražmu«.10) Poslední slova, že učedlníci se živili pražmou, jsou však přidanou vysvětlivkou z péra Chel-čického, za niž jsme mu vděčni, neboť vysvětluje, co též rozuměli pražmou té doby. Ctěme zajisté v evangeliu sv. Matouše k. XII. jen toto: »V ten čas šel jest Ježíš v sobotu po obilí a učedlníci jeho lačni jsuce počali vymínati klasy a jiesti.« Podobně začíná k. VI. evangelia sv. Lukáše: »I stalo se jest druhý den svátku, jenž byl větší než první, když šel Ježíš přes obilé, trhali učedlníci jeho klasy a jedli vymínajíce rukama.« 11)