Již jsem na světě byl padesát let živ,

v tom věku měl bych rozum míti; jest div,

že mi teprva bláznovství nastává,

a divná mysl sem i tam potkává.

Před lety měl jsem zlata, peněz dosti,

nyní stydím se jíti mezi hosty,

snášeje takovou nouzi, chudobu,

což mi jest těžké pokání v tu dobu,

mysl i srdce ve mně zarmucuje,

spátkem ohlédnouti se ukazuje,

v jak bych měl přední vážnosti býti,

teď pak musím se leckdes v koutě krýti,

a zadu u dveří tiše seděti, když při mně není bohatství viděti. Ta věc teprva činí mne smělého, že nedbám na svět, ani Boha svého, než musím již na sebe pozor míti, mohl-li bych všecken znovu se zroditi, jako ten, kterýž nedbal z mládí míti, již nevím, co jiného před se vzíti, než, že se chci na vojnu odebrati, mohl bych Boha, lidi oklamati, kteří mi věřili, dobře činili, ujdu, aby se se mnou nevadili. (1. 20a) Nedbám, byť mne pak dosti pomlouvali,, lotrem, šibalem, lhářem jmenovali: tou praktikou hledám sobě pomoci, na to myslím ve dne i v noci.