Večer národní písně.

Pořádalo Mladé Sdružení 8. dubna 1904 v Národním Domě na Kr. Vinohradech.

Osoby: Božka, Milča, dědeček. Hlas za scénou. Hráli: pí. Haydeová, slč. Kníipíerova, p. Zamrazil, p. Homola.

Děj: Večer v pokoji Božčině, po maloměstsku zařízeném, prodchnutém divči něžnosti. Na stole svití lampa, u klavíru svíčky. Při vytaženi opony sedí děvčata obě u klavíru, Milča na lenošce, přistrčené šikmo ke klaviatuře. Jsou v živém hovoru.

Výstup 1. (Milča a Božka).

Milča (vesele): A já se nesmírně těším! Jistě to bude veselé. Ne nadarmo scházejí se studenti denně u Jeřábků, program chystají a překvapeni.

Božka (klidněji): Pro Boha tě prosím, překvapeni!? Kolikrát se u nás již

0 těchhle překvapeních nemluvilo. Tot řečí a konec ? Nějaká recitace nebo kuplet, vždycky po staré módě .... Kdyby jednou si ti lidé sedli a hleděli něco nového pořádně vymyslet! Ale to se vezme program od poslední zábavy a začne to: první číslo zapěje slečna Mokráčkovrf, osvědčená operní pěvkyně, druhé převzal s ochotou výborný pan Kleprtáček, známý všem.

Milča: Mlč, prosím tě! Jak hrozně jsi vážná! Nevím věru, co chceš od těch studentů! Přece nám nebudou vykládati učenosti svých pánů professorů nebo snad dokonce politisovati s námi!

Boška: A ráda bych věděla, proč ne? Vidíš, to vy všechny: Anda. Mařka, Míla, vy děláte se takové hloupé . . . brr . . . oni si ti páni učeni teprve myslí, kdož ví, čim nejsou nad námi a my že jsme husy! Čtu, ráda čtu a všechno

1 nebojím se mluviti s nimi i třebas o té politice . . . (Po přestávce, když Milča jevi netrpělivost) Ostatně, dělejte si,

co chcete, těšíme se všichni a všechny, výlet bude a co hlavni, jak dědeček řiká, na Bezdězi zase bude rozléhat se naše řeč!

Milča: Tot, zasmějeme se, zazpíváme si... ale poslouchej, co to tomu Jardovi napadlo s tou národní písni? Když si zamlouval naš zpěv, co se naprosil: jen a jen prý národní písně! —

Božka (netrpělivě vskoči do řeči): Bože, holka, napadlo! co napadlo? Ne, ty jsi divná . . . Ale tomu té zase jen v tom klášteře naučili (spíná ruce přehnaně) : samý Abt. Schubert, Schumann, i já jim to ze srdce přeji, že skládali pěkné písně, ale mně jest ta naše národní přece jen nejmilejší. Což toho nechápeš? Což nechytí tě to u srdce, že bys plakala, tančila, smála se a výskala? Což bys neběžela za takovým děvčetem, jež dovede si od srdce zazpívat, nechytila kolem pasu a nedala ji pusu?

Milča (vybuchne): Tohle máš, haha, od Jardy, poslouchej . . . haha .... tohle říkal tuhle na náměstí pod lipami — heč, i s tou holkou! haha —

Božka (rozhorleně): To jistě ne! — on jest moralista.

Milča (směje se stále): Haha — to ses nějak rozčepejřila . . . no, nezlob se, Bóžičko, nezlob . . . vždyť já vim, vím že —

Božka: — i mlč - přestaň s tím Jardou, nebo — (převrací iisty v knize) ostatně, kde pak jsme přestaly? mu-síir.e se přece cvičit — sice bude hanba a já, víš, Milčo.já bych toho nepřežila, nedovést národní písně. . . Tak, hleď, tuhle jsme přestaly . . .

Mília : Tu já znám . . . jen vezmi akord ... tu můžeš hned začít.