O českém lidovém právu obyčejovém.

Rád bych studoval soustavně české právní obyčeje, v lidu zakořeněné. Již v začátku poznal jsem, že práce tato vyžaduje mnoho a mnoho času, píle, studia a sil. Bude ovšem potřebí pomoci všech přátel národo-pisu našeho; každá rada, zpráva, črta, každý doplněk bude s povděkem přijat a v G. L uveden, do jehož redakce vyprošuji si zasílání pokynů.

Studium toto má také svou historii. Již dříve snažili se různí jednotlivci zaznamenati a soustavně vyčerpati právní obyčeje lidu našeho: poukazuji na výbornou práci V. Schvarze ve IV. ročníku Českého Lidu, T. Škrdle ve Světozoru (1882) atd. Mimo ně roztroušeny jsou různé drobty o právu obyčejovém v mnoha článcích, statích, brožurách, knihách, kalendářích, odkudž potřebí je vybírati a vypisovati. O významu, důležitosti a nutné potřebě provedení tohoto plánu nemusím se ani šířiti.

Chceme-li prohloubiti studium zajímavého thematu, jež jest předmětem této stati, nutno osvojiti si poznatky předběžné, všeobecné, na jichž základě další práce spočívá. Co jest tedy právo obyčejové lidové vůbec? Lidové právo obyčejové jest souhrn právních obyčejů od lidu za platné uznaných.

Právo obyčejové vyškytá se u všech národů v theorii i praksi. I tam, kde organisovaná společnost postavila jisté závazné normy, jichž přestoupení se tresce, i tam žije ve skrytu právo obyčejové mezi lidem, podle něhož se řídí, jež za právoplatné uznává (právo rodinné, dědické atd.)

Sankce práva obyčejového spočívá hlavně v mlčelivém uznání, totiž ve faktickém výkonu práva. Lid ví a uznává, že to má dělati, toho zase nechati a řídí se tím a hledí i ty, kdož by se prohřešili proti tomu, donutiti nebo případně potrestati. Ovšem to donucení i potrestání jest rázu zvláštního, tak že by se tak ani zvali nemělo.

Lid nemá jako zorganisovaná společnost (stát) té zevnější hmotné moci nutící, která překročení toho neb onoho zákona tresce; má prostředky, abych tak řekl, vnitřní, prostředky morální. Špatné mínění, nepěkná pověst, divný úsudek, stranění se — to jsou ty prostředky trestu práva obyčejového, které po činu následují. Jsou však také prostředky praeventivní, které mají zabrániti, aby se porušení nestalo; jest to předně obava před následky výše uvedenými a za druhé obava před očekávaným trestem po smrti. Odtud na př. původ pověstí o hejkadle — což prý je duše lakomce sedláka, jenž přesazoval mezníky (právní stránka !), běhající po polích, nemající pokoje a volající: Kam ho dám. Odtud též původ pověstí o lidských strašidlech — bývalých to rytířích na hradech, kteří tyransky si počínali atd Všude najdete stopu po právních zásadách, jež poruchy doznaly. A tyto pověsti a pověry svou příšerností budily obavy před hrůzným životem záhrobním, tudíž před skutky, jež by po smrti podobný osud vyvolati mohly.

Jest to charakteristické, že lid náš žádá vždy, aby každé konání podle ceny a hodnoty jeho došlo odplaty, dobré za dobré, zlé za zlé ;