není to zásada : oko za oko, zub za zub. Koná-li někdo dobře na světě a nedochází-li viditelné odměny zde, jistě mu to »Pánbu po smrti vynahradí.« Někdo se zase napáchal již tady zlého a má se dobře; někdo se nad tím pozastaví, proč? Lid má po ruce ihned odpověď: »I jen ho nechtě, Pánbu peče oplatky.« Lid přenáší odměnu do míst, jež pro svou tajemnost jsou předmětem buďto jeho obdivu nebo hrůzy — do života záhrobního. Bez odplaty nesmí zůstati nic.

Zajímavé jest sledovati vývoj práva zvykového; nepostupoval ve všech krajích stejným směrem a stejným tempem. Jinaký jest jeho ráz v krajinách hornatých proti krajinám rovinným, jinaký v krajích průmyslových, než v zemědělských.

Upozorniti dlužno též na pozoruhodné kombinace zásad práva v naší říši platného a zásad práva obyčejového, jaké si lid utvořil mezi nimi vztahy a t. p. - Během postupu práce jednotlivé podrobnou tulo naznačené se osvětlí.

Byl jeden král, v jehožto hradu se usídlil veliký olbřím, čili obr. Jednou ten král pravil k svému služebníku: »Pojď, půjdeme do lesa na hon!« I šli. Přišedše do lesa, viděli, spatřili, an tam spí jeden člověk a podál něho byla tabulka pověšena na stromě, na níž to stálo napsáno : >Já, Jan Hrdina sto jsem jich zabil, a ještě více poranil.< I zbudili ho a pravili mu, aby s nima šel, a jich toho obra zbavil. Také mu řekli, že s ním musí celé noci v karty hrát, jíst a pít že bude míti dost. Sednuvše na vůz jeli do toho zámku. Obr uzřev Hrdinu, pravil: »Vítám tě, země červíčku, co tady hledáš?« Hrdina krejčí odpověděl: »Já tě přicházím navštívit.« I hráli v karty celé noci, a již uplynul týden, a krejčí ani oka nezamhouřil. Jednou ten obr pojal krejčího do zahrady, a pravil: »Nynčko ti ukážu, co umím.« I začne se natahovat, aby se mohl pře-mrštit s jednoho stromu na druhy. Avšak nešlo to, nemohl se přemrštit, protože byl tuze dlouhý. Krejčí, jsa mrštný a lehký, snadno se přemrštil a obra zahanbil Podruhé si zase našel obr kámen, a vyhodiv jej do povětří, řekl: »Teď budeš čekat tři hodiny, až spadne.« A zrovna se bily 3 hodiny, když kámen dolů sletěl. Ale i tu přelstil jej krejčí, a sice takto: Chytil ptáka a toho vyhodiv do povětří tak jako by to kámen byl, pravil k obru : »Tenhle kámen poletí až do nebe, a nikdy víc dolů nespadne.« Pták ovšem zmizel, a nadarmo čekal na jeho návrat obr celý den. Tu zase přemohl krejčí obra svou chytrostí. Po třetí našel si obr zase veliký kámen, bílý jako tvaroh, a rozdrtiv jej na kousky, pravil: »Jestli ještě tuto třetí věc dovedeš, budeš více umět nežli já.« I šel krejčí do sklepa, a vzav libru tvarohu, šel k obru a rozdrtil jej na samé kousky, že se již obr jenom podivil, pravě: »No, již jsi dokázal, co umíš, a proto si lehnouti můžeš.« Vykázav mu pokoj pravil: »Zde si můžeš