města Plzně na den nového svátku, kterýž padl na neděli třetí po Veliké noci Jubilate řečenou v létu 1685. dne 13. máje v slavném chrámu plzeňském svatého Bartholoměje učiněné skrze dvojícti-hodného kněze Františka Václava Hynka Kulika, faráře Jesenského. Vytištěné v Starém Městě Pražském u Jana Karla Jeřábka. Léta 1687: . . . Protož sluší znáti a věděti, že ne bez obzvláštní prozřetedlnosti božské se stalo, že jste sobě ne jiného než svatého Bartoloměje apoštola za opatrovníka a oro-dovníka zvolili a vzali. Předzvěděl ovšem od věčnosti svrchovaný Bůh, kterak vy v čase od rouhavých a bezbožných Sirotkův nátisky snášeti a souženi budete, kteří vás bubnem nešťastného svého otce Žižky kůží potaženým strašiti budou chtíti. Ejhle prozřetedlnost božskou! Abyste jim odolati, kůži s kůží strašiti a buben bubnu opříti mohli, dal vám takového za patrona, který již dávno kůži z sebe svlékl. A k čemu? I schválně vám na buben, jímžto by Sirotci, nepřátelé vaši, zastrašeni a zahnáni byli. Nevěříte? Slyšte Jakuba Konvincenského, ne mne : Ecclesia gloriatur modo de pelle divi Bartholomei, tanquam de tympano, quo fugat hostes. Církev svatá (praví on) chlubí se nyní s kůží s. Bartoloměje jakožto bubnem, nímž zahání nepřátele. Slyšeli jste: Tamquam de tympano, jakožto bubnem k zastrašení a zahnání nepřátel vašich. Skryjte se tehdy vy Sirotci, schovejte se s vaším bubnem, nevystrašíte s ním nic. Máme my jinší buben, mocnější buben, slavnější buben, ne z kůže jedné proklaté mrchy, nešťastného Žižky, ale z předrahé kůže jednoho z nejvyšších knížat církve svaté, jednoho apoštola Páně, s. Bartoloměje, ten vás zastraší, ten vás zapudí, ten zažene věru, věru fugat hostes ; věřte mi, zahání nepřátele. Zdaž jste nezkusili: nimio terrore concussi recesserunt? Praví nápis kostelní: Velikým strachem zaraženi prchli pryč. O hrozný buben! O strašlivý buben všem nepřátelům Božím a církve svaté !

* Jak na Možmitálsku přestala robota. Rolník ve Vranovicích vypravuje: Když byla zrušena robota, my tady prý ještě několik dní robotovali. Deleklor jim nic neřekl. Až jednou orali sedláci na panském zrovna pod Hůrkou, a nebožtík tatínek tam byl také. Mrzelo je to dost, že se dřou na panském a sami mají pilné práce na svém. Zatínali pěstě, ale jen v kapse. Pan Vejr poháněl je jen což a jen jim pořád nadával, hřbetů a krtků. Jmenoval se takto Vejr, ale nikdo mu nesměl říci »Vejre«, vždycky jen »pane Vejr« sem, »pane Vejr« tam. Nebožtík tatínek dojel zrovna k pěšině, když tu šel kolem nějaký pocestný. Dal tatínkovi »Pomáhej Pámbu«, tatínek poděkoval a záhubo val na tu robotu. >A vy tu ještě robotujete?« divil prý se ten člověk. »A vy ne?« tatínek na to. »U nás už je po robotě,« povídá ten pocestný. Tatínek že na něj zůstal koukat, a tu ten člověk že se mu dušoval na to, že u nich už je s robotou amen Když viděl, že tomu tatínek nějak nechce věřit, řekl mu: »Když chcete, tak si tu robotujte dál; ale jste hloupí, robota je zrušena.< »Jistě?« ptal se tatínek ještě jednou. »Jistě; proč bych vám to lhal? Co bych z toho měl? Ale s Pánembohem, nesmím vás zdržovat, beztoho už na vás tamhle ten vokřín běží.« Ten opravdu na ně běžel a z daleka