Kupadla v Čechách.

Stopy slavnosti letního slunovratu zračí se podnes u všech národův evropských v četných zvycích, obyčejích, pověrách a čarách, ač zastřeny jsou důmyslně památkou narození sv. Jana Křtitele. Zůstala pod jiným jménem a přetrvala tak celé tisíciletí v zemích českých, byť i jen zlomkovitě ; a právě ta houževnatost svědčí nejlépe o hlubokém zakořenění a tudíž také o značné starobylosti i velikém významu jejím.

Nejde nám ovšem o vypisování těchto přežitků, známých odjinud, pozornost naši poutá společný název dosavadních zvyklostí svatojanských. Hlavním příznakem posvátného večera dne 23. června jest pálení ohňů. Lid náš v Čechách, na Moravě a ve Slezsku říká prostě »ohně svatojanské« nebo »svatojány«, též »páliti Jana«, lid slovenský »vajano«, Poláci mají pro slavnost svatojanskou název »sobótka«, Rusové »kupalo« a Jihoslované »křes.«1)

V úvaze télo chceme promluviti jen o slově »kupalo«. Pátrajíce po významu jeho, shledáváme, že na Rusi jihozápadní značilo ve století XIV., dle listin »Kupaly«, předvečer sv. Jana Křtitele, původně zajisté slavnosti pohanské na oslavu slunovratu letního; o těch však jsou zprávy teprve z věku XVI. a XVII.2) Zajímavo jest také, že ony »Kupaly« v listinách před 500 lety jsou čísla množného, což vytkneme ještě později. Rusové podnes jmenují obřady v předvečer sv. Jana Křt. »kupalo« a »kupalnica«. Sv. Agraféně (23. června) přidává lid ruský příjmí »Kupal-nica« a sv. Janu Křt. »Kupalo« (24. června; datování obou svátkův ovšem dle našeho kalendáře3).

Na Malé Rusi přistrojují dívky před sv. Janem »Kupalo« a »Mařenu«, postaví je vedle sebe, rozdělají oheň a přeskakují jej, zpívajíce, až jim ji hoši, přikradše se, vezmou a rovněž skáčí za zpěvu. Hoši roztrhají Mařenu nebo ji potopí ve vodě.4)