Večer národní písně.

Pořádalo Mladé Sdruženi 8. dubna 1904 v Národním Domě na Kr. Vinohradech.

Jeviště: Obyčejná nevelká hospodská místnost kdesi na malé vesnici českého venkova. Stoly, židle, lavice a hospodský pult. vše jen hrubě natřené, nikterak příliš vzhledné a zánovní. Na stěně začernalé barvotisky korunního prince a princezny na jedné straně a Žižky na druhé. Čas pozdního léta.

Osoby: Student z Prahy (JUG. Prokop Květ), nadšený hudební dilettant ve stadiu rigoros, jichž je méně nadšeným přívržencem, dli několik dni ve vsi na prázdninách. — Soused (Novotný) nevelikého školního vzděláni, ale bystrého rozumu. — Selský synek (Petr) bohatší, trochu načichlý městem, odkud se vrátil s nepořízenou ze střední školy. — Vávra, domkář. padesátník, čiperný, znalý světa, kde byl na vojně, ale zachovalý v citovém národním smyslu. — Hajný Netuka, drsný, pijan, jinak dobrosrdečný. — Terinka, dcera hostinského. —Francek, který ji má rád — Bosák, čeledín.

U jednoho stolu soused Novotný s hajným. Franckem, u druhého Petr hraje karty s Bosákem, jini přihlížejí. Terinka vzadu u pultu. Student též se divá na hru. stoje za Petrem, pivo má však u Novotného.

Petr: Pivo. šenkýřko!

Student: Mně taky, slečno, dnes je dobré!

Terinka (nese pivo): To jsem ráda, pane doktore, jen když vám chutná. Ale pořád mi říkáte slečno, s tím už přestaňte!

Soused: Ba pravda, dnes je jako křen. To je jako na počest panu doktoru, že už se s námi loučí. Mně se zdá. že má pan doktor u Terinky protekci.

Bosák (mezi hrou): Dvacet zelených!

Petr: Čtyrycet žaludů!

Hajný: Jen co tomu řekne tady Francek.

Stude t (jde si sednout ke svému stolu, směje se): Co tomu vy říkáte, Terinko ?

Termkn: I j i žádným mužským nevěřím. Všichni jsou stejui. (Odběhne.)

Student: Tak, to jsme dostali.

Bosák: A desítka .. . (počítá karty) deset, dvacet — 100. (Skončili hru, počítají výsledky.)

Bosák (shrábne peníze a složí karty).

Petr (také počíti): Deset, dvacet — 50. No. máte více. Tak zase jsem prohrál! (Iraští kartami.) Už nehrám!

Soused: Tak zas do Prahy do Prahy, pane doktore?

Student: I ani se mi nechce ještě: raději bych tu zůstal; máte tu pěkně, zdravý vzduch, děvčata hezká, jen víc písniček bych byl rád slyšel. No ale domů musím. To víte, ty proklaté zkoušky se samy neudělají.

Petr Vždyt vy je uděláte hravě, máte jistě dobrou hlavu, to hned každý pozná.

Hajný: Jak pak by je náš pan doktor neudělal. Ten něj.ik už rozumí těm paragrafům! Včera mně vám, páni, napsal žalobu na toho Vocilku ; víte přece, co s tím chlapem přizrzlým mám za patálii.

Francek: I, to už jsme mockrát slyšeli.

B isák: Hajnej, snad nás tím nechcete zase trápit? (Ostatní se také hrozí.)

Hajný: Notaky dobře, kdyžto víte, tak to víte. Aleje to chlap špatná, ne? Ale tady pan doktor to všechno tak fortelně sestavil dohromady a tak pěkně