Terinka: Tu máte a píte, myslivce. (Směje se.)

Student: A což ještě třetí sloku?

Vávra (zatím už vstoupil). I dej pámbů dobrý podvečer; tady je dnes ale veselo.

Ostatní: Dobrý večer. Pěkně vitám.

Soused: No dobře že jdete, Vávro, však už jsem si myslel; tak tady je ten pan doktor z Piany, co chce ty vaše písničky siyšet. — Vidíte, pane doktore, já říkal, že dnes Vávra jistě přijde, tady ho máte.

Student: Juris kandidát Květ. (Podávají si ruce.) Těší mne, pane Vávro, že vás poznávám, lituji, že jsem se s vámi dříve nesešel.

Hojný: No tak vidíte, pane doktore, teď už nebudu zpívat, teď tu máte onačejšího zpěváka. (K Vávrovi.) Tak teď budete zpívat vy a ne já.

Vávra: I zazpívám rád panu doktorovi, zazpívám, ale taky jen tak, jak se zpívá mezi lidma, noty jsem jakživ neviděl, pane doktore. (Otočí se.) Šenkýřko, pivo! Jak se tady máte pořád, už jsem vás dávno neviděl.

Terinka: Děkuji za optání, to víte, tak všelijak. Ale vy jste teď vzácným u nás hostem.

Vávra: Prosím vás, mám starosti' Bože, kdybych byl mladý jako vy; tak to pivičko, tak, tuk. (K studentovi.) Já, pane doktore, mám často sucho v hrdle, zejména když zpívám.

Student: No tak budeme tedy hodně zalejvat; prosím, budete mým hostem, ano?

Vávra : I děkuju pěkně pane doktore, vy jste hodnej pán! A vidíte, to se mi na vás líbí, že máte rád písničky. Bože, když já byl ještě mladej, to jsme se navejskali a nazpívali. S Tomášem Komárkovým — (na souseda) snad jste ho znal — jsme byli nejlepší zpěváci z ee-lýho okolí. Chudák, už je dávno mrtev. Ten zpíval nejraději tuhletu písničku: (Zpívá, zůstane při tom klidně sedět a zpívá zcela prostě, ale hudebně úplně správně. Ostatní tiše naslouchají.) Vatra: Široký, hluboký, ty vltavsky tůně, měl jsem já panenku, teď mi srdce stůně. Měl jsem já panenku, měl jsem ji dvě léta, teď mi ji odvedli — po

lásce je veta. Co jsem se nachodil, co našlapal bláta, přec jsem tě nedostal, má panenko, zlatá!

Terinka: To je krásná písnička, ale smutná.

Student: Vidíte, tuhle jsem ještě neslyšel. Dobře, že jste si vzpomněl právě na tuto. Takovéhle starší písně, ty mne právě zajímají.

Souted : Tak co, pane doktore, líbí se vám náš Vávra? Jávám říkal, že je to zpěvák, takových už je teď málo, tady v kraji už neznám žádnýho.

Student: Máte pravdu, sousede, jsem taky opravdu rád, že jsme se sešli.

Soused: A vidíte, hodinu má sem daleko a jen k vůli vám přišel. Už jsem ho kolikrát chtěl sem přivést, ale nebyl teď doma, čtverák, toulal se kdesi!

Vávra: Ale byl jsem se podívat u dcery, už mám zase vnoučka, kluk jako buk, už pátej. Mám s nimi taky starosti, pane doktore. Nežeňte se, to vám povídám. Počkejte, taky vám zazpívám jednu o ženěni: Ženění, ženění, horší než vězeni, z \ězení si pomůže a od ženy nemůže. (Ostatní se smějou.)

Bosák: Svatá pravda.

Vávra: Má žena falešná, ona mi odešla, bodejž jen mi utekla rovnou cestou do pekla.

Petr: Prosím vás, Vávro, odkud to máte ty písničky?

Vávra: Ale, Bože, já jich umím!

Soused: Což tu o té lípě, Vávro, jednou jsem ji od vás slyšel, ta se mi líbila.

Vávra: Hořela lípa, hořela; pravda, ta je taky hezká, na tu bych si byl ani nevzpomněl. (Zpívá): Hořela lípa, hořela, pod ní panenka seděla, jiskřičky na ni padaly, mládenci pro ni plakali. Což pak vy pro mne pláčete, vždyt nejsem sama na světě, vždyť nejsem sama jediná, děvčat je plná dědina.

Student (si pilné zaznamenává): Tof opravdu krásná píseň, prosím vás, jak je ten konec?

Várra : . . . vždyt nejsem sama jediná, děvčat je plná dědina. Ale už mám zase prázdno, šenkýřko, nalej-vejte! (Ostatní také dopíjejí a podávají sklenice Terince.)