Terinka (přináší pivo"!. A teď zase nějakou veselou!

Vávra: Tak teda veselou. (Zpívá, ostatní přizvukují a smějí se). Co je po takovej panence, která má hnedle tři mládence, jednoho v seknici, dva venku, nechci já takovou panenku. — No, ta je veselá. Eště o cibulince, tu snad znáte. Hop, hej, cibuláři, cibuláři jedou, hop, hej, cibulinku, cibulinku vezou, cibulička sladká, má panenka hladká, hop, hej, cibuláři, cibuláři jedou. (Ostatní mírně přizvukují.)

Francek: No, to jsou přece písničky, aspoň se zasmějeme.

Vávra: Taky umím jednu o šelmě hajném. Což, Netuko, nechcete, abych ji zazpíval ?

Francek: O hajným? Tu zazpívejte, af má Netuka radost.

Hajný': I kruci! (Bručí si do sklenice, tváře se při tom zuřivě, ale ne zcela doopravdy.)

Bosák : To bude lenda, jen spusťte!

Terinka: Tak vidíte, hajnej, taky na vás došlo.

Vávra. Šelmo hajnej, hajnej,hajnej' šelmo hajnej, hajnej. kdybys byl neprosil, kuřátka nenosil, však bys nebyl hajnej, však bys nebyl hajnej.

Ostatní mimo hajného a souseda opakují se smíchem konečný refrain: „však bys nebyl hajnej."

Bosák: Netuka, ten nosil celý slepice.

Terinka: Šelmo hajnej! (Směje se. Hajný se pořád napolo zlobí, napolo směje.)

Student: To je zajímavé, tu píseň taky dobře znám, ale zase s jinou notou.

Petr. Ale teď nám přece, pane doktore, řekněte, proč vlastně se pídíte po těch písničkách, který už skoro nikdo nezná?

Francek: Víš, to je teď v Praze taková móda. Co pak se nepamatuješ na Národopisnou výstavu, jaké tam byly všelijaké staré selské kroje, které už ani naše babička neměla, a jak tam tančili a zpívali samé vesnické věci?

Terinka: A nedávno byl u Vítků jeden pán a dal jim za truhlu pětku.

Soused: Ale nepleskejte. Šak pan

doktor nám to sám poví. (Všickni se k studentovi obracejí.)

Student (vesele) Co pak jste se proti mně spikli, pánové! To není jen tak lehké honem vám tu vyložit, co všecko mne k národní písni táhne. Ale je mi vždycky tak nějak divně krásně, když slyším melodii některé naší opravdu národní písničky. — Vždyť je v ni tolik citu a tolik krásy, třebas prosté a bez velikého umění. Takový bohatý fond je "v ní — ano — zdroj svěží, ze kterého čerpali a dosud čerpají naši největší umělci. Podívejte se: náš Smetana. Dnes v jeho mistrné hudbě žijí melodie české písně a už celý téměř vzdělaný svět oceňuje a uznává krásu naší hudby. Zejména — jak snad víte — naše „Prodaná nevěsta" slavila ve světě veliké triumfy.

Francek: Ba to je ale pěkná věc, tu jsem už viděl dvakrát. (Ostatní při-svědčují.)

Soused: Škoda, já ji ještě neviděl a tolik hezkého jsem už o ní slyšel.

Student: Tak nám pomáhá píseň našeho lidu ke slávě a kulturnímu vzrůstu, jako nám pomáhaly její zvuky před časem, když náš národ se po dvěstěletpm spánku počínal probouzet ke kulturnímu životu. (Pomlčí.) Tak pro tohleto všechno jsem přesvědčen, že písně našeho lidu mají svoji velkou důležitost — no a — zkrátka mám je velmi rád a sháním je, kde mohu. (Pije.) Jsem taky trochu muzikantem a znám se v Praze s mnohými hudebníky. Mám zejména jednoho přítele, který je hudebním skladatelem, a s tím pěstujeme a studujeme národní písně. Ten je má moc rád, právě proto, že v nich nachází tolik původnosti a poněvadž mu dodávají podnětu ku práci. Já nevím, jest-li jste mi rozuměli . . .

Soused: Ale, pane doktore, jen mluvte ještě dál, tak pěkně to povídáte a my tak rádi posloucháme. (Ostatní přikyvují.)

Student: Už několik písní jsem přinesl svému příteli, ten je krásně upravil pro koncert a už se zpívaly v Praze několikrát před velikým obecenstvem, a Pražáci tleskali a divili se, co je v těch písničkách krásy. No, vidíte, a já mám pak radost, že jsem k tomu