Ty jsi starý bloud, nemoudře se spínáš, že ještě mladá léta připomínáš, v nichž jsi freje a milování hleděl, nah'kal's, jaks milence k službě seděl, chceš ještě zacházet s tím marným květem, neznáš-liž toho, že's již starým kmetem, osmdesát let můžeš počítati, těžkoť se s tím bláznovstvím obírati, máš nohy chromé, shrbený jsi k tomu, chodíš nad hrobem co okolo domu, každé hodiny smrti na se čekáš, více se nože nežli vrubu lekáš.

Třeba-li mi o tom vrubu troubiti, leč mi chceš na něj . . . vroubili, mám-li na hlavě vlasy, fousy bílé, předceť jsou mi mladice velmi milé, rovně jako když jsem let třidceti, tak ještě toužívám při nich seděli, ač nemohu rovně choditi, státi, a těchto berel musím užívati,u když mi tělo nechce k tom sloužiti, však v srdci mohu myslit i toužiti. Ó starosti! bídný, nevděčný hosti, jaks mne proměnila všem k nelibosti, nyní nestačím nosu utírati, prv uměl jsem se vzhůru vypínati, tecf sklope hlavu k zemi hledím smutně ; ach, kdes veselá kratochvíle, chutně! Kterouž jsem měl před lety padesáti, moha se tehdáž za frejíře psáti, ještě nejednu noc o tom sen mívám, že se kdes s pěknou růžičkou obírám, když procejtím, tehdy jsem na omylu, an padesát let víc mám na svém dílu, jak jsem milence své k její libosti pod okny hráti dal písně milosti : na loutnu, harfu a housle s pískáním, hopsá, hejsa, hopsá, io, s vejskáním. Tuť nebylo nouze, smutku, žalosti, co jsem začal, konalo se s radostí.