Posavad mi to na mysl jde časem, že se musím smáti srdečném hlasem. Ach, po hříchu, všecko to pominulo, nicméně srdce mé se nezměnilo, anobrž když u pěkných mladic sedím, ještě k smíchu něco vyvésti hledím, s tím chci umříti i do hrobu jíti, ó bych mohl to za pokání míti, chtěl (vytrženo).

Šeredně se vždy na mne ošklíbají,

v cestě žádného pokoje nedají,

přede mnou na zemi čtvermo líhají,

škodných kotrlcův ode mne čekají,

sněhem, blátem nevážně po mně hází

a tady poslední šat na mně kazí,

voslovský uši z Jedčehož dělají,

běhajíc pozadu, je k mejm rovnají;

brýle, kde můžou, na mne zavěšují,

a tudy tuze můj mdlý zrak zlehčují,

,plechatej' na mne též povolávají

a zlostný titule vždy mně dávají.

I vembloudem já od nich bývám nazván,

ačkoli, že mám hrb, sám to dobře znám,

kterýž mně lakový můj věk udělal,

když mne tak sobě překrásně sfortnoval.

Přátelé též moji se za mne stydí,

považujíce mé psoty a bídy.

Kam jen kolivěčně já přicházím,

samé potupy íoliko nacházím.

Ó, Fortuno, kde jsi se již poděla,

snad jsi již někde dokoná zmizela,

v kterou jsem já vždy doufával v mladosti,

již mne zanecháváš v té mé žalosti.

Penize's mi všeliké dodávala,

a o ně jsi hrát mně dovolovala ;

čehos mi kolivěč jak mnoho dala,

to jsi mi nynčko vše zase pobiala.

Vidím, že jsi všechna všudy foitelná,

podobně jako já téměř smrtedlná

Ach ! Kde jsou mé léta překrásné mladý,

v rozkošech nemaje já tehdáž vady,