Toť mne zarmucuje ve dne i v noci, tento svět nemůže mně nic pomoci, aniž mi co plátno jest urození! Ó světe, dáváš mi zlé odpuštění! Teď se za hříchy, nepravosti stydím, před sebou je vymalované vidím : pročež těžké pokuty očekávám a tak s hrůzou té cesty se obávám.

Milý příteli, to tvé naříkání

i mně na mé mysli činí stej skáni:

ach, Bože ! čím jsi se dal oklamati,

zda's nemohl z Písem svatých slejchati,

že nemůžem blahoslavení slouti,

pokud jsme v světě zde na této pouti.

Ty pak tak dlouho's živ byl v jednom stání

a nešetřil lidského obcování.

Každé tělo prach jest, v prach se obrátí,

jakž sv. Pavel zjevně dává znáti.

Eklezyastikus též o tom svědčí,

i král David v žalmích obšírnou řečí:

nebo jako vadne květ, polní tráva,

tak člověk pomine, i jeho sláva.

Před sebou také nic lepšího nemáš,

než co dobrého, živ jsa, zde uděláš.

Auve, auve, dobře to pociťuji, a teprv hříchů svých želím, lituji, které jsem páchal za živola svého, až posavad jen přidržel se zlého. Již bych chtěl se rád na pokání dáti,, když jazyk neslouží, řeč mi se krátí, aniž mohu srdcem na to mysliti, jak mi se nemá trápení množiti. Všickni zármutkové na mne se valí, nohy mi víc neslouží, již ustaly ; oči mám nezpůsobné červeností, mozek zastuzený, vyprahlé kosti. Všecka krev ve mně se zsedla, srazila, a tak starost až k zemi porazila Bohatství nezpomůž mi z té těžkosti — světe, neznal jsem tvé ošemetnosti.