My tedy necháváme tyto extempore cikánské stranou, poněvadž jsou to přeformované melodie, vlastně je to barbarství páchané na nevinné, svěží slovenské písni. Ale proti je těžko bojovali. Kde mají bráti cikánští hudci motiv čili sujet ku svým malebným čardášovým rhapsodickým úvodům? Obyčejně sáhnou k bohatému pokladu lidové tvorby, která se jim melodickou náladou nejlépe hodí ku >zpracování<.

Musíme ryzí písně hledati nikoliv u cikánů, nikoliv v krajinách, kde se potulují tlupy ospalých cikánských hudebníků. Tam následkem této hudby nezůstala píseň lidová bez poruchy, protože časté zkomolení hudbou působí i na posluchače a v nich zanechá neblahé slopy, které se rozšiřují i na přednes písně. Chceme-li slyšeti neporušené písně v celé jejich nádheře a čistotě, jak se nám dochovaly ze starých dob, na které ještě rez moderní hudby neměl vlivu, musíme zajíti do zapadlých osad a samot slovenských, kde zvučí nádherná píseň v původním znění. Zde jsme u pramene authentického, sem mají choditi praví hudebníci napájeti se čistým, neporušeným mokem originální tvorby. A na světě snad nikde jinde nenajdeme takový neporušený, nezakalený pramen, jako na Slovensku, kde vedle bídy, [útrap, žalosti a otroctví najdete vzlétati jako skřivana skvostnou národní píseň, která až po dnes není ani oceněna ani náležitě pochopena. A proti porušení tohoto národního pokladu pracujme se vším úsilím !

Mrzutý omyl. Přednosta v N. N. byl Chod ještě z těch slarých. Dlouhá léta byl přednostou a takovým, že si ho chválívali páni i hospodáři i podruzi, a ještě delší léta byl vdovcem, zavrhnuv řadu poselstev od vyhlášených nevěst z blízka i z dálí. Neženil se ne-li pro něco jiného, jistě ne pro své jediné dítě Haničku, která mu z drobného sirotečka — nevěděl ani jak a kdy — vykvetla v pěknou hodnou pannu. Tatík viděl v dceři dvojnásobný poklad, když tato dospívajíc věnovala se zcela jen jemu, jako by splácela, jak on se věnoval jen jí ... Tak žili u přednostů jako ve zlatém věku, až najednou veselá Hanička z čistá jasná přestávala se smáti, přestávala leckdy i mluviti, leckdy i leckde stanula a se zamyslila ... A brzy babky ve vsi stavěly si dobráka přednostu, brzo-li bude u nich svatba. »Už by to nestálo za to!« obrátil to muž žertovně na svou. Ale ty babské řeči nasadily mu přece vosu pod nos, zvláště když napověděly něco tajemně o svadbě přes pole . . . »Musíš se jí zeptat, až bude chvíle příhodná!« rozhodoval u sebe. A chvíle příhodná přišla a ještě příhodnější, že nebylo třeba ani se ptáti . . . Vzkázali z úřadu, aby přednosta honem přišel něco vyřídit. Byl zrovna doma i neodkládal tedy. Vzal