lepší koženky a modré punčochy, natáhl boty, a že bylo deštivo, chtěl plášť. »Dívče, skoč pro něn do sklepa!« Hanička >skočila« v pravém smyslu slova. Hned tu byla zpět a podávala otci plášť, jen že, když po něm táta sáhl — div mu ruka nezdřevěněla!... Nebylť plášť jeho! »Děvče s pravdou ven!« poroučel přednosta rozhodně. A za chvíli pravdu slyšel, neumělo jeho dítě lháti. Ve mnohých slzách a prosbách ji slyšel ... Byl tu opravdu. A když odcházel, zmýlil se, nechal tu plášť svůj a vzal tatíkův . . . Byla potom svatba. Báby věděly.

Jak kosa vytýrala tetu Vojfáhouc. Že jsou kozy stvoření svéhlavá a podivínská, vědí všude, kde kozy chovají. Že pak na Chodsku starodávném hojně kozy chovávali, zvláště chudší chalupníci a podruzi, kteří se nezmohli na půl živobytí — krávu — dostaly se všelijaké kozí historie i do kratochvilných povídání na hejtách. Tak tetě Vojfákouc co jednon koza nevyvedla! Říkávají, koza že si vzpomene nejraději na kozla, když se čerti žení. A tak právě tetina kopka. Vichřice podzimní s deštěm a plískanicí šlehaly do očí a tváře, a milá teta chtěj nechtěj musela s milou kozou do té psoty a k tomu přes pole, do vesnice sousední. Než se vracely, začal se sníh sypati jak z pytle a tu koza v polou cesty si řekla, že dál nepůjde. A nešla. Lehla při cestě a teta marně po dobrém, po zlém, ani krajíc chleba, jejž Vojťáková vzala s sebou pro příhodu, ne-vylákal kozy do kroku. Co s kozou? uvažovala umořená žena. Nezbývá než jíti domů pro trakař, kozu naložiti a odvézti. Ale nechati ji tu — domů ještě půl hodiny, sem půl: koza mi nastydne a může býti po koze. Počkej! A již rozvazovala starostlivá teta svou spodničku, navlekla ji na kozu, pěkně zabalila a pospíchala k domovu pro trakař. Doběhla, sotva dechu popadajíc, vyjela s trakařem, sotva se po stavení ohlédajíc. V spěchu na humna a z humen ven, ale kdo tu — koza a kopka jako má! Diví se teta. Koza čiperně skáče a meká, jakoby jakživo nic, je to opravdu její kopka, ale — bez spodničky. »Aby tě všichni kozlik teta hartusila. Ale jaká již pomoc? Musela teta zpátky, až kde kozu zabalila, leč nenašla ani tam nic. Nebýti sněhu, který jí ukázal kozí stopy, nebyla by se snad teta se spodničkou svou ani shledala. Koza vybrala si totiž kratší cestu maním přes pole a tam někde na mezi tetinu spodničku ztratila.

Jalc strýček Hopák vysral na Jcogí umíněnost. Hopákouc mívali kozy jako srnky. Bylť Hopák hlídačem trati blízko lesa a při trati měly kozy pastvy a proháňky víc než dost. Byly ony také ty jejich kozy bujné a ovšem svéhlavé také dost. Jednou žena Hopákova kamsi odešla na celý den a Hopák slíbil, že kozy nejen pospraví, ale i podojí. Ale jak ho mrzelo, že se zavázal k tomu úkolu ženskému. Když chtěl dojiti a dížku dal' pod kozu — koza všecky čtyři vzhůru a ne a ne se dáti dojiti. » Počkej!* vyrazil ze sebe vítězně Hopák po mnohém láni a rozmýšlení. Odešel z chléva a za chvíli se vrátil — celý v tetině všední ústroji: sukni červenou, červené punčochy, na hlavě černý šátek na babku. A strýček si nedal vymluviti, že tím kozu ošidil; podojil prý ji pak v pokoji. Ale co kozel nechtěl míti. Strýček od kozy nechvátal, ač byl sám doma. Nebylť