o všelijakých slýchával mnoho a mnoho, zlodějů také ne, o těch nebývalo celý čas na Chodsku starodávném slyšeti a u Pajdů ke všemu nebylo tak hned co vzíti. A tudíž spával Pajda přečasto — výborně při nezavřených dveřích. Ale jednou se mu to nezavírání nevyplatilo. Bylo v senách a za velikých veder. Pajda všecek se potě přišel večer z chasy a aby měl na půdě čerstvější vzduch, nechal otevřeny dveře nejen na půdu, než i dole domovní. Ulehl, potil se ještě trochu, ale pak přece usnul. Ale sotva usnul, byl náhle vydýřen. Pajda myslil, to že to horko tak doléhá »na duch«, ale vtom už slyší šramot a jaký šramot! Něco jako kopyly dupá zvolna po schodech a jde to blíž . . . jistojistě cupot kopyt a co víc — řetězy to bije o schody. Pajda zvedl hlavu a upjal oči ke schodům; strašidel se nebál, ale v tu chvíli rázem mu oživovala povídání z bejt, jak za starodávna citirovali čerta. Kopyta, řetězy ... A nebojácnému Pajdovi ježily se vlasy. A v tom tu objeví se od schodů i hlava chlupatá, vousatá, rohatá . . . Pajda vyskočí a chce volali, v tom tu domnělé strašidlo vydá zvuky — kozí mekot ... Že je to koza Štěpánkouc ! dodával si Pajda duchapřítomnosti. — A byla ! Koze sousedovie bylo bezpochyby horko jako Pajdovi. Stará Štěpánková nechala také koze na noc dveře otevřené a kozu měsíčná noc vylákala na romantickou pochůzku, při níž odbočila, že nebylo u Pavlů zavřeno, do Pavlovic chaloupky a smetajíc a slídíc pustila se dobrodružně po schodech i nahoru na půdu. Kopýtka kozí po dřevěných schodech zle se ochlác-hala v tom tichu nočním a řetěz na krku bijící o schody doplňoval strašidelný zjev na bytost >toho černého*, jak se v pohádkách líčí. »Ty kozy, nechčasný plemeno!"