knihy. Autor jest z povolání kreslič návrhů pro umělecký průmysl a zabral se do studia selského umění, jsa k tomu veden vědomím, zvolna v něm probuzeným, že jen ryze národní, skrz na skrze lidové umění, může být uměním zdravým a života schopným, poznal, že v selském umění lze nalézti »poslední sledy základních prrků rázovitého němectví a tím zároveň základní prvky pro stejně původní německé umění budoucnosti <. Jsou zde sestavena zajímavá přirovnání lidových výrobků se středověkými památkami, ve vyobrazení zachovanými, a to jak v obytných budovách, tak v různém nábytku a drobném nářadí. V kapitolách shrnutých pod titulem »naše selské umění ve svých vlastnostech* je podán jakýsi rozbor esthetického cítění německého lidu selského. V dalším oddělení nalezneme přehled výrobků, v jichž formě a výzdobě se osvědčoval rázovitý vkus lidu. Z nich obydlí selské zejména ve svém vnitřním zařízení rozmanitější, ponejvíce barvitější a mnohem blahobytnější nežli naše staré selské byty vypravené, je nejzajímavější a podává také, spolu s nábytkem, nejvíce plodných podnětů, na které nové umělecké tvoření možná připnouti. Chudé a skrovné proti pracím našeho československého lidu jsou majoliky, výšivky krojové a vůbec textilní výrobky, v nichž u nás tolik naivního citu pro výzdobu, proniknutého správným esthetickým citem, se zachovalo; kraslice, práce vesnických písařů tu vůbec nejsou zastoupeny. Probravše se řadou výborných vyobrazení, v nichž všechny kmeny německé jsou zastoupeny, přesvědčíme se, že u nás s oprávněním valně důvodnějším smíme opakovati s autorem hamburské knihy závěr, že »máme ve svém selském umění nikoli také — umění druhého řádu, ale jednu z nejvíce pozoruhodných, nejušlechtilejších, nejnárodnějších ratolestí svého umění, umění, v kterém lidová duše aspoň v stejné míře vyjádřila svá nejlepší hnutí, jako v jiných dosud výhradně ceněných odnožích téhož kmene.«

Knihu, o které tu mluvím, objednalo u autora sdružení učitelstva, pečující o rozšíření a prohloubení umělecké výchovy, jehož moderní pokrokovost byla vzorem a příkladem mnohým z našich apoštolů nového hesla z Německa k nám zaneseného. Když jsem v prosinci roku 1902 v přednášce, ke které jsem byla vyzvána učitelským spolkem >Komenský«, rozvinula myšlenku, že umělecká výchova mládeže školní, zvláště žactva škol našeho venkova, nejbezpečněji dojde úspěchů, když připne tříbení uměleckého smyslu mládeže k tradici našeho lidového umění, zdály se mé vývody našim pokrokovým horlitelům zpozdilými a přežile konser-vativními. A nyní přichází kniha napsaná z uložení týchž cizích, na slovo braných pokrokových zastanců výchovy umělecké, s týmž ^přežilým, mrtvým, odbytým« uměním lidovým, aby k němu co k svěží studnici znovuzrození uměleckého cítění upoutala pozornost: >Snažíme se potom lid k umění vychovávati — říká se tu v doslovu — »nespočívá-li ve faktu, které ze selského umění je zřejmé, z toho fakta totiž, že německé umění vzalo svůj počátek v utváření nejprostějšího nářadí a obydlí a že z těchto skromných a prostých základů vzrostlo ke své výši pozvolným vývojem smyslu pro krásno a duševního prohloubení, poučení pro postup