Zúmysla dnes cituji vzácná slova umělce, který měl na sklonku let sedmdesátých ve Francii příležitost jako zastance národně francouzského ducha, v kterého zejména studiem středověku vnikl, i prakticky působiti. Řada let od těch dob minula, tak asi čtvrt století a dnes na různých stranách se počínají napořád zjevněji ukazovati známky vědomí, že se hroutí a rozpadává, jako stavba na písku zbudovaná, umění, které nebylo postaveno na pevné základy půdy domácí. Hlásí se napořád zřejměji zde i onde zjevně touha po rozlišení a rozrůznění. Stará nářečí, již jen v poesii lidu vesnického uchovaná, se křísí k novému životu v jižní Francii, ve Španělsku, v Anglii; ve scentralisované Francii, ve sjednoceném Německu se touží po oživení dávného umění provinciálně zbarveného, na slovanském východě, na severu, ba i v Anglii se hledá v starých technikách a ve výzdobném cítění lidu selského prostředek, který by fantasii umělců byl podnětem, oporou i měřítkem.

»Český Lid« při každé příležitosti se zastával významu lidového cítění a tvoření uměleckého; lidové umění pro nás nikdy nebylo vlasteneckou kuriositou, samorostlou naivností poutající a lákající, ale článkem v souvislém pásmu kulturního vývoje národa. Z toho stanoviska nás zajímají projevy obdobných, podivuhodně souhlasných názorů nejnovějších a snažení cizích, z toho stanoviska je s potěšením a se zadostiučiněním zaznamenáváme a budeme je i nadále stopovati.

Počtem slabik i ustálenou caesurou podobá se písním pětistopým šesti-roěr trochejský. Za vzor uvedena buď zde píseň, jež zpívá se při svatbě, je-li nevěsta sirotkem (Bart. II. 423a).